Zápis

Docela nedávno jsem při psaní jednoho malého pomocného skriptu narazil na „problém“, který skutečným problémem nebyl. Zápis partie, resp. pozice. Zjistil jsem, že nevím, jak se v FEN zapisuje možnost braní mimochodem 🙂 .

Proč zapisujeme šachové partie je asi každému jasné. Pro kontrolu, pro studium a možná by se našel i nějaký jiný důvod. Jak zapisujeme, také víme. Většina z nás zapisuje algebraickou notací. Algrebraickou, protože algebra je matematické odvětví, které používá proměnné místo pevných čísel (čísla však používá také 🙂 ). V naši „klasické“ šachové notaci jsou proměnnou názvy sloupců, písmeny se označují i figury, ale to už je spíše věc popisná než algebraická.

Nebudu tu popisovat celou historii vzniku algebraické notace, jen připomenu, že původně se v počátcích šachové hry požíval slovní zápis. ‚Bílý královský pěšec se v prvním tahu posunul kupředu o dvě pole,‘ asi tak nějak se zapisoval tah 1. e4. Samozřejmě to bylo nepraktické, a i když už se neťukal text do hliněných nebo kamenných destiček, tehdejší zapisovatelé museli být chudáci 🙂 .

Logicky se hledal způsob, jak zápis zjednodušit. Francouzsko-britský šachista syrského původu Philipp Stamma přišel v 18.století s „vynálezem“ algebraické notace a téměř současně vznikla popisná notace, která se v šachovém světě udržela až do osmdesátých let minulého století. Stammova notace byla sice podobná současné notaci, ale nebyla docela stejná. Nezapisovaly se v ní názvy figur (názvy pěšců jako „p“ ano). Místo názvů figur se použil název sloupce, ze kterého figura hrála, takže 1. Jf3 se zapisovalo jako 1. gf3 (nebo g-f3). Mat bláznů 1. g4 d5 2. f3 e5 3. Jc3 Dh4# by Stamma zapsal asi jako 1. pg4 pd5 2. pf3 pe5 3. bc3 dh4+.
V anglické popisné notaci se zapisovaly tahy kombinací slovně popisné a algebraické notace. Na rozdíl od Stammovy notace se uváděly názvy figur podobně, jak je dnes známe z anglické notace, ale bylo to kapánek komplikovanější, vždy se počítaly řady z pohledu strany, která tah prováděla. Zápis 1. P-K4 P-K4 znamená P-K4 -> pěšec jde na čtvrtou řadu před králem a znovu P-K4, pěšec jde na čtvrtou řadu před králem, přičemž čtvrtá řada to byla z pohledu černého. Věž na a1 nebyla jen R jako Rook, byla to QR, tedy věž stojící na dámském křídle, druhá věž pak byla KR. Může se nám to zdát matoucí, ale dá se na to rychle zvyknout. V kontinentální Evropě se rychle ujala Stammova notace, v anglosaských zemích (Británie, USA) se dlouho držela popisná notace. Údajně k tomu rozdělení došlo v 18. století.
Stamma  měl silnou konkurenci. François-André Danican Philidor byl rovněž silný šachista a také spisovatel. Traduje se, že po zápase mezi Stammou a Philidorem, který Philidor vyhrál, se část světa přiklonila na stranu vítěze, jemuž se konkurentův zápis tahů nelíbil a používal zásadně anglickou popisnou notaci.

FIDE pak pro své soutěže v osmdesátých letech začala uznávat jen zápis algebraickou notací a popisnou notaci tak poslala k šípku. Algebraická notace je skvělá, ale má jednu nevýhodu – názvy figur. Každá země používá své označení figur, což působilo problémy při hraní mezinárodního korespondenčního šachu. Pravda, šachisté nejsou hloupí a jistě každý věděl, že Rb4 je totéž co Tb4 nebo Vb4, ale i v této formě šachu se hraje na čas, a proč ho nezískat třeba tím, že se tváříte, že jste nepochopili soupeřův tah napsaný v cizím jazyce 🙂 ? Tak si korespondenční šachisté zavedli vlastní notaci, která je čistě číselná. Mně se jeví nejlogičtější, protože je jasná a na první pohled srozumitelná (to je však jen můj názor).
Zápis je jednoduchý, počítá se zleva doprava a odspodu (ze strany bílého) směrem nahoru. 1. e4 e5 je tedy 1. 5254 5755. Něco z pátého sloupce a druhé řady jde v prvním tahu bílého na pátý sloupec a čtvrtou řadu. Není třeba uvádět název figury, na poli 52 stojí v základním postavení pěšec. Opravdu jednoduché.

Na začátku jsem zmínil, že jsem narazil na „problém“. Nebyl to problém ve skutečném slova smyslu, ale došlo mi, že i když vím, co je FEN a dokáži podle něj postavit pozici, nevím o něm vše. Nevěděl jsem, jak je to s braním mimochodem, ale dovzdělal jsem se 🙂 .
Netroufám si odhadnout, kolik lidí zná Forsyth-Edwards notaci (FEN = Forsyth-Edwards Notation), ale většina to asi nebude. FEN se používá nikoli pro zápis partie, ale pro zápis pozice. Princip není nijak složitý. Začíná se od osmé řady a postupuje se k řadě první. Zapisují se prázdná pole nebo figury (anglické zkratky), která na polích stojí. U zápisu figur platí pravidlo, že malými písmeny se píší černé figury, velkými figury bílé.
Zápis rnbqkbnr/pppppppp/8/8/8/8/PPPPPPPP/RNBQKBNR w KQkq – 0 1 je zápis základního postavení: 8. řada, černá věž (r) černý jezdec(n) atd., 7. řada pppppppp osm pěšců, 6. řada 8 volných polí a tak dále až po první řadu RNBQKBNR (bílá věž, jezdec atd.). Možná to je srozumitelnější při zápisu opozice králů: 8/8/8/4k3/8/4K3/8/8 w – – 0 43. Samé prázdné řady, na páté řadě jsou čtyři volná pole, černý král a tři volná pole (4k3), pak prázdná řada (8 volných polí) a bílý král na e3 (4K3).

Další „šifry“ ze zápisu pozice není těžké odhalit: w/b značí stranu na tahu, KQkq znamená, že obě strany ještě mají možnost rošády (ve druhé ukázce, kde jsou jen dva králové už rošády nejsou možné, proto „- „, druhá pomlčka je právě to, co jsem neznal 🙂 . Na tomto místě se uvádí možnost braní mimochodem.
Nula v obou případech znamená počet půltahů a poslední číslo je celkový počet tahů. A jak se tedy zapisuje možnost braní mimochodem?
Jednoduše 🙂 , zapíše se pole, na které může pěšec hrát, a je po problému.

rn1qkbnr/1bp2ppp/3p4/pP1Pp3/2B1P3/2N5/1PP2PPP/R1BQK1NR w KQkq e6 0 8