Vzpomínka na pravěk

Když mi Honza Jílek nedávno položil otázku: „Jak se kdysi hrály blicky nebo blicáky?“ donutil mě zavzpomínat na doby minulé. Jasně, mnozí pamatují ještě dávnější doby, ale i to, co si pamatuji já, je už dostatečně dávnou minulostí. Šachový pravěk…

V dobách, kdy se ještě kouřilo nejen za šachovnicí u partie, ale i v autobusech, kdy šachové kluby nebyly kluby, ale oddíly spadající pod tělovýchovné jednoty, mívaly ony oddíly jen takový počet analogových šachových hodin, aby se mohlo hrát za družstva. Jistě, našly by se i výjimky, ale těch nebylo mnoho.

Žádný hospodář by v té době nedovolil nezodpovědným blicařům ničit hodiny. Užívaly se buď německé „gardovky“ se strojky uloženými ve dřevě nebo levnější ruské (sovětské) plastové „jantary“. Lhostejno, který typ jste užívali, měly stejný problém: často se ztrácely „čudlíky“ pro nastavování hodin a mnozí fikaní funkcionáři vysílali na různé turnaje své zástupce hlavně proto, aby „získali zpět“ čudlíky.

Přes všechny problémy se v té době vesele blicalo, hrály se bleskové turnaje a to dokonce bez hodin, zato s jednoduchým „nasazovacím“ systémem, kdy se srazily stoly (nejčastěji do jedné řady) a hráči se po každém kole posunuli ve směru pohybu hodinových ručiček o jednu židli. Při lichém počtu hráčů pauzoval vždy ten hráč, který doputoval na konec řady stolů, při sudém počtu zůstával hráč, obvykle u prvního stolu, sedět a jen otáčel šachovnici, aby pravidelně střídal barvy.

Hrálo se na diktát. Movitější oddíly využívaly moderní techniku a desetiminutovou „kecací“ seanci měly nahranou na magnetofonové pásce. Méně movité oddíly si musely vystačit s nějakým chudákem, který,  držíc v ruce hodinky s vteřinovou ručičkou (Pozor! Ne každé náramkové hodinky měly vteřinovku.), pronášel kouzelné pětivteřinové zaklínadlo: „Bííííílýýýýý TEĎ!“ … Krátká pauza … „Černýýýýý TEĎ!“ a tak pořád dokola po celých deset minut. Vtip byl v tom, že důkladným protahováním slov „bílý“ nebo „černý“ vzrůstalo napětí u hráčů.

Na „TEĎ“ se muselo potáhnout, kdo si za pět vteřin nestačil promyslet svůj tah, mohl zvednout ruku a zařvat „Vynechávám!“, což mohl ovšem udělat jen dvakrát   Třetí vynechání znamenalo prohru partie. Tedy za předpokladu, že si toho soupeř nebo rozhodčí („diktátor“) všiml. Samozřejmě se málokomu podařilo táhnout přesně na povel, ale protože se opožďovali skoro všichni, nikoho to nijak extra nevzrušovalo. Často se dokonce stávalo, že bílý táhl na „Černý TEĎ!“ a naopak.
Fakt celkem sranda takové blicky…  

Tak jsem si nostalgicky zavzpomínal  a otázkou je, proč se Honza tak zajímá o „pravěk“.

Chystá snad něco?

Líbí se Vám tento článek? Sdílejte ho pomocí tlačítek níže. Děkujeme