Zírejte!

Už za několik dní se šachová elita, ale nejen ona, přesune do Budapešti, kde se odehraje 45. šachová olympiáda. Technický rozvoj jde stále kupředu a je celkem běžné, že můžeme sledovat šachové partie online. V některých turnajích není výjimkou ani to, že kamery zabírají přímo hráče u partie.

 

Nedávno jsem byl v práci svědkem „incidentu“, kdy se jeden podřízený s hněvivým výrazem ve tváři přiblížil příliš blízko ke svému nadřízenému . Ten se zřejmě cítil ohrožen, tak mu lehce jedním prstem strčil do ramena (napadení podřízeného! ). Podřízený neváhal a oplatil mu stejným gestem (napadení nadřízeného! ) . Chvíli se takto pošťuchovali jako děti ve školce, až jednoho z nich napadlo chytit se za rameno a vykřiknout „bolestí“ . Následovala zrcadlová reakce druhé strany .
Nebýt „těžkých zhmožděnin“ obou stran, přešlo by se to mlčením, ale takto se to vyšetřovalo a nakonec se vše uzavřelo tím, že došlo k nedorozumění. Špatně přečtená řeč těla.

Nějaký den před touto událostí (divím se, že se nedostala do televize nebo bulvárního tisku ) jsem četl o letákové kampani v pražské MHD, o níž jste možná také slyšeli. Jeden z letáků (bilboardů) hlásá, že i „Zírání je obtěžování“ .
Ale zkuste nezírat, když v metru do vozu nastoupí vousatá „slečna“ v saku s notebookem přes rameno a s plnovousem, jejíž (jehož) nohy jsou těsně obepnuty síťovanými punčochami, které jsou odhaleny skoro až pod kost křížovou. Zírali všichni, muži i ženy .

Nehodlám o „zírání“ polemizovat, ani tu nechci zakládat nějaký „flame“ mezi čtenáři, jen mě v souvislosti se vším výše napsaným napadlo, že si naše civilizace takovým zjednodušeným pohledem kope vlastní hrob.  Nezlehčuji obtěžování, ani nepřijatelné „zírání“ , ale nelíbí se mi, že nám životy začínají řídit „dobrodinci“ , kteří vědí, že jednoduché heslo pochopí i debil, takže kdo „zírá“ , toho je třeba okamžitě „naprášit“ nebo nejlépe rovnou na místě zpacifikovat (další heslo: Nemlčte a zasáhněte!) .

 

 

 

 

Zíráme i při šachu. I v šachovém světě už se ale prosazuje trend „jednoduchosti“ . Jsou známy případy, kdy si hráčky stěžovaly na soupeře, že je „obtěžuje“ pohledem. Možná to obtěžování bylo, možná ne.

V šachu totiž zíráme nejen na ženy, ale i na muže . Tady já alespoň ano a není to kvůli zájmu o soupeře, či soupeřku, ale spíše proto, abych si vytvořil komplexnější obrázek o dění na šachovnici (a stejně mi to není nic platné ).
Nejsem sám, kdo zírá, dělají to vědomě, či nevědomě všichni. Šachy, ač se to nezdá, by se možná daly považovat za „kontaktní sport“ . Jistě, se soupeřem si potřesete rukou jen na začátku a na konci partie, ale v průběhu několika hodin, což v jiných sportech není až tak obvyklé, jste s protivníkem svázáni neviditelnou nití. Hlavní roli v tomto kontaktu hrají oči a myšlenky.
Myšlenkami jste spojeni na šachovnici, očima nad šachovnicí, takový normální „kontakt“ založený na zírání . Prostě sledujete, jak se soupeř chová, jak se tváří atp., protože každý jsme jiný a každý na sebe řečí těla něco prozrazujeme.

Nejsem psycholog, dokonce ani amatérský, ale i já jsem schopen z chování soupeřů a řeči jejich těla ledacos vyčíst.
Mám třeba kolegu, který má rozcuchané vlasy, když se na šachovnici objeví kritická pozice. Zrudne-li ve tváři, viděl něco nečekaného (za sebe nebo za soupeře), třeba kombinaci nebo překvapivý úder, pak začne hlasitěji dýchat (počítá varianty). V té chvíli se vyplatí sledovat jeho ruce . Když se poškrábe, je to s ním špatné (asi ho svědí nějaký slabý bod v pozici ), má-li ruce položeny před sebou, je vše v pořádku a obávat by se měl spíše soupeř.
Kdysi, když jsem byl mladý, jsem hrál s jednou velmi dobře „vyvinutou“ hráčkou, která měla nejen větší šachovou sílu než já, ale i několikanásobně větší objem hrudníku . Byla to poslední partie kola, a protože jsem s favorizovanou hráčkou stál na výhru, kolem se sešlo nevídané množství kibiců. Oba jsme byli v časové tísni, když někdo z diváků při mém tahu narušil hru poklepáním na rameno hráčky: „To nemůžete, rušíte soupeře!“
Byla to cizinka, která neuměla česky, tak to dotyčný ještě doplnil gestem. Ukázal na svůj hrudník a naznačil pohyby rukou. Nervózní soupeřka byla zabrána do partie stejně jako já a ani si neuvědomovala, že si při přemýšlení hrála s knoflíky své blůzky .
Rozepnula jeden, pak druhý a zase je oba postupně zapnula. Jediný, kdo si toho nevšiml, jsem byl já . Samozřejmě jen do té doby, než ji onen divák ne/taktně upozornil na „rušení“ . Nebožák, který mi chtěl pomoci, mě tím připravil o téměř jistý bod, protože od té chvíle jsem kromě přemýšlení o pozici také neustále sledoval, zda mě soupeřka „neruší“ “ . Bohužel, už nerušila , takže jsem byl na rozdíl od ostatních ochuzen o zajímavý pohled a ještě jsem přišel o bod .

 

 

 

S blížící se olympiádou mě napadlo, že si možná některé týmy pomohou přítomností psychologa, který bude schopen analyzovat řeč těla potenciálních konkurentů. Jasně, zvládnou to i samotní hráči, ale vzhledem k tomu, že špičkové turnaje jsou už často přenášeny online, a teď nemyslím jen partie, vůbec by mě nepřekvapilo, kdyby se součástí přípravy na olympiádu stali i týmoví „šamanští“ psychologové, kteří hráčům před utkáním poradí: „Sleduj jeho ruce, když začne točit pěšcem, stojí špatně, uchopí-li takto jezdce, neví co s pozicí…“ ).
Zkoušel jsem na toto téma najít něco na internetu, ale kromě povětšinou poloamatérských rad (např. zde), co znamenají zkřížené ruce pod bradou nebo noha přes nohu, jsem nic „vědečtějšího“ nenašel.
Logicky, protože pokud nějaké reprezentační týmy takových služeb využívají, nebudou to vytrubovat do světa .

Rada na závěr?
V pražské městské hromadné dopravě NEZÍREJTE, u šachovnice vyvalujte bulvy, jak jen to jde, ZÍREJTE!

 

 

---

 

Škoda, že se turnaje nesledovaly kamerami už kdysi.
Pamatuji si přesně, jak jsem zrudl (a srdce jsem měl až v krku), když jsem na karvinském openu v partii s Honzou Lerchem zjistil, že mi soupeř může dát mat a dokonce několikrát. Když jsem se však podíval na soupeře, nezdál se být ve své kůži . I on byl zarudlý a viditelně nervózní. Musel na nás být zajímavý pohled.

Až po partii, kdy jsme usedli bokem k analýze a začali za námi běhat mladí „zadavači“ partií (tehdy mladí Vojta Zwardoń a Martin Sobek) s tím, že máme oba špatně zapsané tahy, protože „tam je přece mat druhým tahem!“ a za chvíli i „mat jedním tahem!“ , se ukázalo, že jsme byli oba nervózní, protože Honza viděl, že měl dostat mat druhým tahem, což jej rozhodilo natolik, že pak nenašel další maty (ani ty prvním tahem), které jsem zase viděl já .
Snad ani nemusím dodávat, že takový divoký průběh časové tísně měl v konečném důsledku dopad i na pokračování po časové tísni, kdy jsme oba hráli slušně řečeno „podivné“ šachy. Ale aspoň je vidět, že ani jeden z nás nepoužíval při partii pomoc třetí strany nebo šachového motoru .

 

 

 

 

Líbí se Vám tento článek? Sdílejte ho pomocí tlačítek níže. Děkujeme