Střepy a střípky

Šachy jsou velice často nejen o tom, jak kdo zvládne hru samotnou, ale i o jiných věcech. Psychika, soustředění, fyzická kondice a zábava.
(Nečekejte ode mě nějaké rady, nejsem psycholog-amatér 🙂 . )

Kromě výše zmíněného jsou šachy i o vztazích mezi hráči a mnohdy o velmi podivných myšlenkových pochodech šachistů.

Těžko říct, na co myslí hráč, který v časové tísni s úsměvem kouká na šachovnici, až nakonec prohraje na čas. Stává se to i velmistrům (např.Hort, ale i mnozí jiní).
Osobně jsem byl přítomen zápasu, kdy náš hráč hrající černými dosáhl v rozhodujícím zápasu o postup z okresního přeboru na šachovnici ohromné převahy. Figura navíc a tři spojení černí pěšci došli na druhou řadu. Na hodinách tři minuty a odehráno 39 tahů. Chybí jeden tah do časové kontroly. Hráč nehnutě sedí, na tváři viditelné uspokojení s pozicí a zřejmě počítá, zda je lepší zahrát 40. … f1D nebo 40. … e1D. Nebo je ještě lepší 40. … d1D?

Nemusím říkat, že černý nepotáhl ani s jedním ze tří pěšců, nepotáhl vůbec ničím a ještě dlouho po zápasu nikdo z týmu nevěřil tomu, že překročil čas. Další rok v okresním přeboru.

Jiný zápas družstev. Hraje se poslední partie a hráči obou týmů vidí, že bílý dává mat nejpozději třetím tahem. Jednoduchý mat. Šach dámou, ústup, ještě šach a dalším tahem mat. Bílý přemýšlí (nebo se kochá?) minutu, dvě…Hráči obou týmů se na sebe dívají, usmívají se a už se ze všech stran ozývá nápověda. Radí domácí i hosté, protože zápas je i tak rozhodnut a je čas věnovat se jiným věcem.
Hráč stále přemýšlí, času má dost. Pak pomalu natáhne ruku, uchopí dámu…a táhne s ní na druhý konec šachovnice. Hukot, jako když na fotbalu nikým neatakovaný hráč netrefí z jednoho metru bránu.
Hráč vstane, jde na cigárko a za ním se doslova valí hráči obou týmů.
Rozčílený kapitán se ptá: „Ty vole! Ty’s to neviděl? Ty’s to neslyšel?! Vždyť to řval celý sál!!!“ Hráč potáhne z cigarety: „Právě proto, že jsem to slyšel. Nemáte mi radit.“

Pár hráčů je na infarkt, několik dalších se chystá k inzultaci. Vyřešil to na chodbu vstupující soupeř: „Co tady řvete? Je vás slyšet až dovnitř. Stejně mám pořád o figuru míň, tak jsem to vzdal.“

Kuriozita se vyskytla také v zápasu posledního kola v nejmenované soutěži.
Před devátou hodinou přijíždějí hosté k poslednímu kolu jen v sedmi lidech.
Oba týmy v klidném středu tabulky, k postupu daleko, k sestupu ještě dál. Hosté přijeli v sedmi, ale  domácím také jeden hráč chybí. V soutěži už oběma týmům o nic nejde a kapitáni se domluví, že napíší plné sestavy, zápas dají za remis a zahrají si blicák.
Jistě, nemá se to, ale nikoho to nepoškodí (dokonce ani sponzory nebo diváky, protože v této soutěži se každý hráč sponzoruje sám a sám sobě je také divákem).
Hraje se blicák, popíjí pivo. Pak kapitánovi hostujícího týmu zvoní telefon. Přerušuje partii a běží vyřídit hovor ven.
Vrací se bledý. Zastavují se všechny hodiny a všichni na něj napjatě hledí. „Hoši, Honza zemřel. Nezaspal, jak jsme si mysleli, ale zemřel v sedm ráno.“ Ozývají se soustrastné věty, hráči nevěřícně kroutí hlavami.
Najednou pobledl i kapitán domácího týmu: „No, tak to je průser. Před hodinou jsem poslal výsledek zápasu a Honza ‚hrál‘ taky.“
Tragikomedie…
Naštěstí nikdo hodinu úmrtí nezkoumal.

O tom, že jsou někteří lidé při šachu tak hluboce „soustředění“ na určitou myšlenku, že ani nevnímají realitu, asi nikdo ze šachistů nepochybuje, většina z nás to zná. Jenže někteří si tu realitu ve svých hlavách i přetvářejí k obrazu svému .
Hrál jsem v nějakém blicáku a v jedné partii jsem byl opravdu doslova vtažen do hry. Ve chvíli, kdy jsem zaregistroval pád praporku, okamžitě jsem zastavil hodiny, zařval „ČAS!“ a začal shánět rozhodčího. Jenže jak jsem byl zabrán do partie a sledoval můj i soupeřův čas, nějak jsem zapomněl, „za koho kopu“ . Přivolaný rozhodčí se sice trochu podivoval mému chování, pak však už jen suše konstatoval, že jsem prohrál. Nechápal jsem a několik hodně dlouhých vteřin jsem vstřebával okolnost, že jsem zaregistroval pád svého praporku (soupeř si toho ani nevšiml) a přivolal na sebe rozhodčího .

Ale pro ty, co mě znají, to nebylo nic překvapivého. Kdysi, ještě jako mladík, jsem se po turnaji zúčastnil knižní aukce. Vyvolávací cena jedné knihy, po níž jsem strašně toužil, začínala na 25,- Kčs (Kčs=koruna československá).  Měl o ní zájem ještě jeden hráč a postupně jsme cenu po jedné koruně vyšponovali „až“ na 30,- Kčs. Pak přišel příhoz na 35,- Kčs…
Při vyvolávání: „35 poprvé, 35 podruhé…“ jsem ani na vteřinu neváhal a přihodil: „Čtyřicet!“ .
A znovu…: „40 poprvé, 40 podruhé…“.
„Šedesát!“ zařval jsem doufaje v to, že nikdo jiný už víc nedá a vyzývavě jsem se rozhlédl po sálu.
Když se ozvalo: „Šedesát poprvé…“ a dražitel viděl, že se chystám znovu přihodit, nedalo mu to a slitoval se nade mnou: „Fakt si chceš tu cenu zase zvednout?“
Chvíli mi trvalo, než jsem vše pochopil.
V zápalu „boje“ jsem nepostřehl, že můj protivník přestal přihazovat už při třiceti korunách a úspěšně jsem přihazoval sám proti sobě až na šedesát korun .

Mimochodem, když jsem u toho zapomínání…. Nedávno jsem tady ukázal jednu „covidovou“ úlohu. Dlužím řešení. Na následujícím diagramu černý všechno pokryje tahem 1. … Da8 +.

Ale ona to vlastně ani nebyla žádná úloha.

Dnes však jednu úlohu uvedu…
Taková „retrográdní úloha“

Bílý na tahu dá mat 2.tahem.

Líbí se Vám tento článek? Sdílejte ho pomocí tlačítek níže. Děkujeme