Pokračujte rovně!

Dnešní den nezačal zrovna nejlíp. Teda, kluci spí, já jdu do tržnice koupit čerstvé pečivo, ale… Aleš se probudí, hodí na mě smrtelný pohled: Zase jsi strašně chrápal …!
Kluci ve vedlejším pokoji jsou v pohodě, zavřeli dveře .

No nic. Dopolední program nás chacharů je jasný. Citadela, Budínský hrad, Rybářská bašta. Je to taková horská etapa, je zvláštní, že všichni si myslí, že v Maďarsku nejsou kopce. Je to docela makačka. Ale moc hezká. Pokračujte rovně – takto hovoří nejčastěji navigace, která nás stále provází!
Svým způsobem, je to až mystická myšlenka: jít životem rovně …

Ovšem vraťme se k šachu – od toho jsme tady (nebo ne?). Fakt musíme stihnout akreditaci.
Přece jen jsme se s Alešem „zrychlenou chůzí“ a metrem (v Budapešti nad 65 let zadara, já sic mám jen 64, ale jsem proslavený ostravský černý pasažér), celkem v pohodě s časovou rezervou dorazili na místo činu. Kupodivu, vše šlo hladce. Dostali jsme akreditační visačku zástupce médií „na krk“ , vyfasovali „bryndáček“ pro media a vyrazili k „průrazu“ do hrací místnosti.

Projít rámem, znamená, že nesmíte „pípat“. Uvědomuji si, že mám v kapse malý nožík, tož se vracím do media zóny. Pak mi Aleš říká, máš drobáky, to bude pípat! Tak jo, vracím se zpět. Pocházím přes rám v pohodě. Ale, Aleš je vrácen, jelikož má na ruce „chytré“ hodinky“ .

A PAK – VCHÁZÍM DO ŠACHOVÉHO RÁJE!

Víte, když jsem poprvé v Nepálu viděl osmitisícovky, měl jsem slzy v očích. A když jsem vstoupil do hrací místnosti šachové olympiády, měl jsem úplně stejné pocity. Je to jako když je vám -náct a zamilujete se do holky, jako když se stanete tátou. Je to takový rauš.

Máme na to cca 25 minut, pak nás vykážou, press – ne press. Ale rychle potkávám Tomáše Poláka a holky. V pohodě se zdravíme, chvíli kecáme.

Pak bloumám (Aleš, coby fotograf bloumá za svými cíli, já fotit nemůžu, jelikož mobil nesmíte mít sebou), potkávám Bolka a zdravíme se („Konečně přijela posila !“), jsem metr od Carlsena, Caruany atd.

Mě ale daleko více zajímají zadní šachovnice a outsideři. Tak tohle je právě naplnění olympijské myšlenky. Jsou tady mnohdy v podstatě „kokosy na sněhu“, ale to je právě na tom to krásné! Je to setkání všech šachových „fanatiků“ z celého světa.
Jasně, ambiciózní družstva hrají „na krev“. Ale mě více jsou sympatičtí „zoufalci“ – asi proto, že jsem šachanista .

Více pozornosti, než mužům jsem věnoval ženám (a zjistil jsem, že Aleš taky). Protože – jsou prostě úžasné! Jejich účesy, reprezentující jejich zemi, jejich oblečení, to prostě nemá chybu! Jasně, mnohé mají třebas nulové ELO, ale na to se tady nehraje!

Poté opět procházím zázemím a je to super zážitek.
Takže toliko k dnešku.
Těším se na zítřek!

Jirka

Pozn.redakce: Autorské fotografie v článku jsou z „dílny“ Aleše Krajiny.

353 přístupů celkem , 1 přístupů dnes

Líbí se Vám tento článek? Sdílejte ho pomocí tlačítek níže. Děkujeme