Disportare

Má sobotní návštěva na Mistrovství ČR v bleskovém šachu se nesla v duchu přátelského povídání s mnoha lidmi, což je zpravidla příjemná záležitost 🙂 . Nejinak tomu bylo i tentokrát, ale jako vždy jsem si vyslechl i dost nářků na chování soupeřů mých spolubesedníků. Stížností oprávněných i neoprávněných.

Mohl bych začít tím, že mám blbý „ksicht“ , takže se mi dost často stává, že mi i cizí lidé vykládají věci, které je trápí. Pamatuji na jednu paní z Německa v Luhačovicích. Seděl jsem tehdy na lavičce a čekal na přítelkyni. Přistoupila paní a ptala se, zda může přisednout. „Nehmen Sie Platz,“ odpověděl jsem naučenou frází a pak se rozjela „německá lavina“ o nemocech jejího manžela. Rozuměl jsem každému pátému slovu , ale celkem dobře jsem reagoval na tón jejího hlasu:
„Ja? Das ist unmöglich…! Aber nein….. Schrecklich!  Ja, ja…natürlich….“
Po nějaké hodině „konverzace“ se paní způsobně rozloučila: „Wir hatten ein nettes Gespräch. Dankeschön und Auf Wiedersehen!“
Měla pravdu, hezky jsme si popovídali .

Stejně tak si se mnou ovšem povídají lidé i v češtině. Právě na MČR jsem si vyslechl mnoho věcí o „nesportovním“ chování některých hráčů, do kterého spadalo i všemožné vyrušování hráčů. Mimoděk jsem se přitom zamyslel nad slovem „nesportovní“. Slovo „sport“ prý totiž pochází ze staroanglického „disport“, což mělo základ v latinském „disportare“. V současné italštině znamená „disportare“ pořádat nebo zajistit, v latině to znamenalo (a možná znamená ) bavit se, rozptylovat.
Z tohoto úhlu pohledu je pak i rozptylování soupeře bezpochyby věcí ryze sportovní .

Dnes má výraz „sport“ jiný význam. Myslí se tím aktivity, které mají charakter hry v rámci předem stanovených pravidel a zásad. Jiný význam má i slovo „nesportovní“.

Za nesportovní považujeme chování, které porušuje pravidla hry a všeobecně dohodnuté zásady. V šachu je častým nesportovním chováním vyrušování soupeře.
Co lze považovat za vyrušování a nesportovní chování?
Na první pohled hloupá otázka, ale ze své praxe vím, že mnozí si často ani neuvědomují, že soupeře ruší.

Mluvení u partie

Vzpomínám na jednu partii dvou hodně mladých hráčů z dob mého mládí. Jeden z nich měl obrovskou materiální převahu a partie jej přestávala bavit. Z toho důvodu učinil svému soupeři (ne)korektní nabídku:
„Nabízím ti vzdání…“
„Tvoje, nebo moje?“, zněla odpověď.
„Tvoje.“
„Děkuji, nechci.“
Zhruba takto proběhla jejich komunikace. Tempo hry tehdy bylo 2.5 hodiny na 40 tahů, pak hodina na 20 tahů a pak se ještě partie přerušovaly. Nevhodná nabídka měla za následek nevhodné chování. Hráč, který byl prohraný, si dával „načas“ s každým svým tahem a evidentně jen zdržoval. Kdyby se to týkalo jen těch dvou chlapců, bylo by vše ještě celkem v pořádku, ale byl to turnaj a tihle dva mladíci tak vlastně trestali i všechny ostatní, kteří si ještě nějakou hodinu počkali na to, až se slabší hráč vzdá .

U partie by se vůbec nemělo mluvit a v „horních patrech“ šachového světa to hráči většinou dodržují. V „nižších patrech“ už to tak dodržováno není. Byl jsem svědkem partie dvou kamarádů. Vesele u partie diskutovali, až to málem vypadalo jako přátelská analýza. Ovšem jen do té doby, než jeden z nich pronesl poznámku:
„Když zahraješ sem, dostaneš se pod strašný útok.“
Jeho soupeř mu „uvěřil“ a zahrál totální blbost, po které se mu pozice rozpadla pod rukama. Po partii zjistil, že kdyby zahrál tah, který mu „napovídal“ jeho kamarád, vyhrál by.
A bylo po kamarádství .
Také jsem se jednou(?) provinil. Hrál jsem s hráčem, který mě pravidelně porážel černými ve Francouzské hře. Zahájil jsem 1. Jc3 a po jeho 1. … g6 a 2. e4 Jf6 3. d4 d6 byla na šachovnici Pircova obrana. Potkali jsme se u cigarety:
„Odkdy hraješ Pircku?“, zeptal jsem se bez postranních úmyslů.
„Cože?! To je Pircka??? Tu vůbec neumím.“
Měl pravdu, partii jsem rychle vyhrál, ale mrzelo mě, že jsem k bodu přišel nefér způsobem.

Jednoduše řečeno: nebavte se o probíhající partii s nikým a se soupeřem už vůbec ne, dokonce ani venku „u cigárka“. Následky nebývají dobré.

Klepání nohou

Obvyklou vyrušovací činností je klepání nohou . Mnoho hráčů si neuvědomuje, že jejich nervózní klepání nohou je slyšet a někdy dokonce i cítit (nemyslím nosem ). Hraje-li družstvo (nebo hráči na turnaji) v jedné řadě a vyskytne se v té lajně nějaký „klepající“ neurotik, není to pro ostatní nic příjemného. Opřete se o chvějící se stůl, abyste promysleli tah, a místo přemýšlení o pozici přemýšlíte o tom, jak tomu „magorovi“ slušně sdělit, aby s tím klepáním přestal . Do stejné kategorie spadá i cvakání propisovačkou, to je také „balzám“ na nervy okolo sedících hráčů.
Nejhorší na tom je, že si to „klepači“ a „cvakači“ ani neuvědomují a dělají to spontánně .
Ať úmyslně, nebo spontánně, ruší tím ostatní.

Občerstvování u partie

Samostatnou kapitolou je jídlo u partie.
Vynechám extrémní případ, kdy si hráč k partii přinesl dva křupavé rohlíky a rybí salát, který konzumoval částečně za pomocí rohlíků a poté i holýma rukama . Vůbec mu nevadila „zasněžená“ šachovnice a divil se, když mu jeden z pořadatelů přinesl vidličku a vykázal jej od partie ven.
Jídlo u partie vadí, i když zrovna nekonzumujete proleželé olomoucké tvarůžky. Pokud už u partie musí někdo jíst, nikdo mu nebrání vzdálit se od partie a v klidu do sebe nasoukat potřebné „živiny“. U partie se to nehodí ani v případě, že neprskáte a nemlaskáte.

Špatně postavené figury

Docela nedávno jsem se potkal s „opravovačem“ . Soupeř mi v průběhu partie asi třikrát nabízel remízu, což se dalo pochopit, protože partie „smrděla“ remízou (ale nebyla to tupá remíza ). Po každém odmítnutí soupeř nevěřícně kroutil hlavou, rozhazoval rukama a na můj čas beze slova nervózně opravoval postavení svých figur na šachovnici. Nakonec jsem sice dosáhl vyhrané pozice, ale v časové tísni jsem udělal hrubou chybu. Nadšený soupeř vyskočil od partie a s rukama za zády kroužil kolem stolu. Pak se najednou zastavil. Zaujal ho jeho pěšec na c5. Že jsem na tahu a mám málo času? Koho to zajímá?!
Soupeř bere ze šachovnice pěšce z pole c5, odstraňuje z něj nějaký pomyslný chlup či smetí, vrací pěšce zpět na své místo a dál nervózně krouží kolem stolu . Věřím tomu, že to nebylo úmyslné a hráč si své nevhodné chování ani neuvědomil, ale v tom okamžiku bych ho zabil .

Někteří špatně postavené figurky opravují, jiní nikoli. V blickách se to občas stane asi každému. Člověk rychle zahraje tah a v krátkém čase se mu nepodaří postavit figurku přesně doprostřed políčka. Pokud to tak ale někdo staví celou partii, je to už na pováženou.

Stávají se ale i horší věci. V jedné rapid partii, kdy už oba hráči blicali, se hrála remízová pěšcová koncovka, v níž bílý potřeboval vyhrát. Nakonec se mu to s pomocí rozhodčího a pravidel podařilo. Podle jedné verze nešlo o náhodu, ale o špinavý trik.
Představme si, že černý král stojí na e6, bílý na d4. Bílý údajně v průběhu partie zahrál Kd4-e4, ale jeho král se ze tří čtvrtin ocitl na poli e5. Pokud to tak opravdu bylo, tak černý tomu nevěnoval pozornost a možná to ani nezaregistroval. Jaké bylo jeho překvapení, když po nějakém tahu pěšcem (třeba a7-a5) soupeř zastavuje hodiny a volá rozhodčího : „Nemožný tah!“
Přichází rozhodčí a po chvíli dumání konstatuje, že bílý má pravdu. Měl snad sudí jinou možnost? Na tahu je bílý, králové stojí těsně vedle sebe a hráči ani diváci (kamarádi bílého tvrdí jednu věc, kamarádi černého jinou) se neshodnou na tom, co se vlastně událo.

————

Je ještě mnoho jiných způsobů, jak rušit soupeře. Obligátní kopání pod stolem se snad už ani nevyskytuje, ale když se za vaše záda postaví nervózní hráč soupeřova družstva a potichu si pohvizduje, také to není nic příjemného. Jistě, ostatní jej napomenou a on si uvědomí, že ruší, jenže svoje nervy neovládá, a tak stojí a místo pískání si v kapse cinká svazkem klíčů . Nemůže za to, protože se potřebuje nějak „zabavit“ .

Vím, že většina hráčů, kteří výše popsanými (i jinými) způsoby ruší soupeře, to nedělá úmyslně, právě proto bychom je měli na jejich chování upozorňovat. Pokud jsou rozumní a mají smysl pro fair play, budou se možná chvilku cítit dotčeni, ale jistě pochopí, že chyba není u „stěžovatelů“.
Mám něco i pro „stěžovatele“ .
Ruší-li vás soupeřovo chování, pak je chyba i na vaší straně, protože pokud se člověk plně soustředí na partii, nevnímá, co se kolem něj děje. Takže se zkuste místo „plakání“ raději více soustředit na hru .

Líbí se Vám tento článek? Sdílejte ho pomocí tlačítek níže. Děkujeme