Jak jsme (ne)zahájili sezónu
Také volné pokračování příběhu o klubu Otrávený pěšec, které poukazuje na praktiky v šachových klubech napříč Českou republikou, je smyšlené. Nic z níže uvedeného se ve skutečnosti nestalo a veškerá podobnost s žijícími i nežijícími osobami je čistě náhodná.
„A je to!“ Konstatoval spokojeně Vypřáhlo, kapitán A-týmu klubu Otrávený pěšec poté, co se mu na konci pátečního šachového tréninku podařilo poskládat osmičku hráčů pro první kolo Krajského přeboru.
„Tak si na to připijme,“ využil okamžitě příležitosti podnikatel Zápalka a běžel si do výčepu pro trojitou vodku.
…
V nedělní mrazivé ráno už dobrých dvacet minut udupávalo pět hráčů padající sníh na parkovišti před hospodou U Maňase.
„Není nás málo?“ Strachoval se kandidát mistra Pakoň.
Kapitán týmu Vypřáhlo jej zpražil pohledem.
Po dalších pěti minutách podupávání se ozval už i Koudelka: „Ale vážně, není nás málo?“
Vypřáhlo, který v pátek s jedním polským pendlerem pracně domluvil převoz hostujícího polského šachisty Koniucha přes uzavřenou hranici v kufru Fiatu 126p a zbývajícím hráčům zajistil příslib odvozu na zápas auty podnikatele Zápalky a zámožného Nestálka, se chystal dát rebelujícím hráčům pádnou odpověď, když v tom uviděl pěšky se šourajícího Nestálka.
„Manželka říkala, že nám nestartuje auto,“ oznamoval zkroušeně Nestálek. Za zády schovával pytel s odpadky, který mu posloužil jako záminka k útěku z třípatrové vilky na předměstí, kde si měl při nedělním úklidu plnit své manželské povinnosti.
Vypřáhlo volal Zápalkovi. Ten však zřejmě intenzívně trénoval šachy i v sobotu a nebral mobil. Vypřáhlo pochopil, že bude muset improvizovat.
„Jdeme na autobus!“ Zavelel rázně kapitán a šestice hráčů prošlapávala čerstvě napadaným sněhem cestičku k zastávce meziměstské dopravy.
Když k zastávce přijížděl malý mikrobus plný důchodců směřujících na nedělní bohoslužbu v Dolní Lhotě, bylo jasné, že cesta na zápas bude tvrdý boj. Osmička hráčů z konkurenčního místního šachového klubu Chycená dáma se totiž chystala do stejného města sehrát zápas v Okresním přeboru.
Napjatá atmosféra na zastávce poněkud povolila, když si přítomní vzpomněli, že přísná pravidla v době koronaviru velí nasadit při cestování hromadnou dopravou na obličej roušky. Všech čtrnáct chlapíků stojících na zastávce poslušně vytáhlo z kapes ušmudlané hadříky, kterými začali zakrývat své neholené drsné tváře. Jako prvnímu se to povedlo hráči III.výkonnostní třídy Balíkovi z Chycené dámy. Hrnul se do otevřených dveří mikrobusu s laškovným zvoláním, které mělo vyděsit sedící důchodce: „Pusťte mě sednout, jsem sláb a nemocen, mám koronavirus!“
„Jééézusmariáááá!“ ozvalo se někde vzadu v mikrobusu. Nebyl to však vyděšený výkřik, ale domluvený signál, protože důchodci na předních sedadlech francouzskými holemi vystrkali Balíka ven.
Toho využil Vypřáhlo.
„Nastupovat!“
Zvolal kapitán a spolu s jeho kolegy se natlačili do autobusu i hráči Chycené dámy.
„Jééézusmariáááá!“ ozvalo se opět někde vzadu.
Pozdě.
Dveře mikrobusu se neprodyšně zavřely a hbití staříci na předních sedadlech již neměli dostatek prostoru pro své hole.
Jen Balík, těžce se zvedající po inkasovaných šťouchancích ze sněhu, nestačil včas zareagovat a viděl už jen koncová světla mikrobusu. Posmutněl, ale pohled na hodinky mu opět rozjasnil tvář. Za chvíli přece otvírají U Maňase!
Cesta mikrobusem probíhala v poklidu. Jen jakási tělnatá paní si v zadní části mikrobusu hlasitě stěžovala, že nemůže dýchat. Mohutný kandidát mistra Pakoň totiž upadl na její klín a zatímco mu na jedné noze stál Nestálek, druhou měl zaklíněnu v rozkroku Vokrouhlíka z Chycené dámy, který se křečovitě držel madel.
„Na co si stěžujete, madam? Vždyť ani nemáte roušku! Vy byste tu vůbec neměla být,“ oponoval dámě Pakoň snažíc se napřímit hlavu, kterou měl zabořenou mezi jejími ňadry. Záhy pochopil svou chybu. Vedle sedící vychrtlý manžel tělnaté madam se rozhodl bránit čest své vyvolené. Hodlal využít Pakoňovy částečné bezmocnosti a dát mu jednu do zubů. Vadila mu však rouška na Pakoňově tváři. Mohla by utlumit ránu, a tak se jí rozdivočelý manžel pokusil Pakoňovi strhnout. Pokus byl jen zpola úspěšný, neboť se rouška sice svezla z úst, ale stále pevně držela na Pakoňově šíji.
„Nemůžu dýchat!“ sípal Pakoň s rouškou omotanou kolem krku.
„Nemůžu dýchat!“ vykřikovala babka.
„Nechte tam vzadu těch vylomenin nebo vás všechny vysadím! A buďte rádi, že se vezete,“ okřikl je šofér.
Na dveře přitisknutý Koudelka měl sledovat krajinu a v případě, že uzří obydlenou oblast, dát smluvené znamení škubnutím pravého ramene, na něž byl přitisknut Vypřáhlo.
„Zastavte!“
Vykřikl náhle Vypřáhlo, protože Koudelka těsně přitisknut obličejem na zamlžené sklo dveří pohnul ramenem ve snaze poškrábat se v rozkroku.
Mikrobus prudce zabrzdil a řidič otevřel dveře. Jako první vystoupili Koudelka a Vypřáhlo. Oba padli na tvář do čerstvého prašanu. Za nimi se vysoukaly ven další čtyři postavy. Kapitán Vypřáhlo se napřímil, rozhlédl se po okolí a zděšeně zvolal:
„Koudelka! Ty debile, vždyť jsme u staré hájenky 5 kilometrů od města!“
Nebyl čas na analýzu chyb.
„Za mnou!“ Zavelel Vypřáhlo prošlapávajíc svým souputníkům cestu sněhem. Karavana se vydala směrem k městu.
Snížek padal šachistům do tváří. Se sklopenými hlavami kráčeli za vůdcem. Po třech kilometrech se otočil dozadu Nestálek. Zastavil se a zvolal:
„Tak moment! Stůjte! Já nešel poslední.“ Karavana zastavila. Vypřáhlo se otočil a přepočítal druhy. Pak pro jistotu ještě jednou.
„Koudelka. Ten blbec! Ať si tady umrzne! Kvůli němu teď prohráváme jedna nula,“ prohlásil naštvaně Vypřáhlo, když zjistil, že Koudelka zřejmě sešel z cesty a karavana čítá již jen pět hráčů.
Když byly na dohled panelové domy, ozval se mobilní telefon v kapse kapitána. Karavana zastavila.
„Prohráváme už dva nula!!! Tak Koniucha prý dopadla policie. Nevzdáme to ani v šesti. Je nás pět a Zápalka snad dorazí později.“
Opět se dali do pohybu. Dorazili do města. U prvního kanálu, ze kterého stoupala pára, se prokřehlí válečníci shlukli do kruhu, aby si ohřáli ruce.
„I tak vyhrajeme… I v šesti lidech, „ prohlásil bojovně kapitán Vypřáhlo a při pohledu do tváří spoluhráčů náhle zbledl. Pod pomalu tající ledovou krustou rozpoznal tvář Vokrouhlíka z klubu Chycená dáma.
„Kde je Pakoň?!“
Zařval Vypřáhlo na Vokrouhlíka. Ten jen smutně pokrčil rameny a vysvětloval, že vypadl z autobusu nedopatřením.
„Nevadí.“ nevzdával se Vypřáhlo.
„Ti volové nás stejně neznají, budeš dělat Pakoně, Vokrouhlíku. Jasné? Nevzdáme se!“ Rozhodl kapitán a promrzlý Vokrouhlík v obavě, že jej zde zanechají, horlivě přikyvoval.
Po čtyřicetiminutovém náročném pochodu, při němž přišli o jednoho muže, konečně dorazili ke kulturáku. Vypřáhlo zalomcoval zamčenými dveřmi.
„Co je? Čekací doba ještě neuplynula.“
„Tady,“ ozval se nesměle Nestálek.
„Tady je nalepený nějaký papír a píšou tu, že podle nařízení vlády se kvůli koronavirové krizi ruší všechny akce nad deset lidí. Nehraje se.“
Vypřáhlo byl zdrcen. Ozval se telefon v jeho kapse. Volal Zápalka:
„Neříkejte chlapi, že jste jeli na zápas,“ smál se do telefonu Zápalka.
„Vy jste večer nesledovali zprávy? Nevíte, že se zrušily akce nad deset lidí?“
Vypřáhlo zbrunátněl.
„Přijeď pro nás! Ihned!“
Zápalka dorazil za dvacet minut. Hodil klíče od vozu Nestálkovi a se slovy: „Nejsem ještě zcela fit, ale pro vás jsem to risknul,“ se vykutálel z auta.
Hráči naložili Zápalku a nastupovali.
„Ty ne! Ty hraješ okres,“ odstrčil Vypřáhlo Vokrouhlíka z Chycené dámy a zabouchl dveře.
Vokrouhlík smutně pozoroval koncová světla mizejícího vozu.
„Počkat! Tak to se asi nehraje ani Okresní přebor! Chlapi mě nezavrhnou,“ vrátil se Vokrouhlíkovi úsměv na tvář a vyrazil na devítikilometrovou cestu zasněženou krajinou domů do tepla.
Reklama!
Jen u nás si můžete objednat šachový diář s předem vyškrtanými akcemi pro příští rok! Neváhejte a objednávejte v našem e-shopu!
