Arnošt a ti druzí

Do zahájení turnaje kandidátů (resp.jeho dokončení) zbývá ještě pět dnů a v poslední době není moc o čem psát.
V poslední době jsem napsal dost vzpomínek na významné lidi z mého okolí. Lidé ovšem umírali i dříve a nejen ti významní.
Nedávno jsem si vzpomněl na „našeho“ Arnošta.
Arnošt byl totiž „kompletně nekompletní“ chlap a karvinský maskot.

Jako dítě spadl pod lokálku, která pendlovala mezi Karvinou a Ostravou. Přišel přitom o nohu a pár prstů na jedné ruce. O prst(y) na druhé ruce pak přišel v zaměstnání. I takto nekompletní po celý život pracoval.
Jeho „lehké“ postižení mu však nebránilo žít plnohodnotný život a věnovat se své zálibě-šachu.

Arnošt, hráč třetí výkonnostní třídy, sice nikdy v šachu nedosáhl žádného významného úspěchu, ale v popartiových analýzách exceloval .
A bylo jedno, zda šlo o jeho nebo cizí partii.
Občas se mu podařilo trefit správnou variantu a bylo na něm vidět, jak jej těší, když někdo z mnohem silnějších hráčů říká: „Moment! Arnošt má možná pravdu…!“
Ono to bylo nejen vidět, ale i slyšet, protože pak Arnošt začal, ke své škodě, okamžitě své myšlenky „rozvíjet“.

Tato jeho „analytická“ schopnost z něj dělala významného bojovníka proti kouření a to i přesto, že  sám byl náruživý kuřák. Nebo možná právě proto.
Jeho pozorovací schopnosti se projevovaly nejen na šachovnici, ale i u sledování zápasu. Kdykoli se někdo zvedl a šel kouřit mimo hrací místnost, mohl si být jist, že je mu Arnošt v patách. Měl prostě potřebu si s někým povykládat.
Problém je, že člověk (obvykle) nemívá cit v protézách .
Neměl jej ani Arnošt. Nezřídka se stávalo, že na kuřárně při „rozboru“ nějaké pozice přistoupil ke kuřákovi až příliš blízko a necitlivou protézou přišlápl chodidlo nebožáka, čímž jej doslova „přišpendlil“ a donutil ho tak poslechnout si, jak to vidí Arnošt.
Proto mnoho lidí raději omezilo své kouření při šachu na nezbytné minimum a pokud už se někdo vydal na cigárko, bedlivě se nejdříve rozhlédl a spěchal na kuřárnu, aby stihl aspoň pár šluků, než dorazí Arnošt.
To, že dorazí, byla téměř stoprocentní jistota.

Arnošt sice moc bodů za šachovnicí neposbíral, ale přesto byl platným členem klubu.
Udělali jsme z něj šéfa bufetu. Nezapomenu, jak se rozhodl kromě láhvového piva, alkoholu, limonád, kávy a čaje prodávat také chleba se sádlem a cibulí . Sádlo bylo domácí, chleba čerstvý.
Háček byl v tom, že Arnošt měl rád šachy.
Zrovna s někým blical, když jsem si u něj objednal právě tuto lahůdku. „Počkej, až dohraju.“ Čekal jsem, občas jsem si vyšel zakouřit nebo jsem sám hrál. Po nějaké době jsem Arnoštovi zopakoval objednávku.
Jenže Arnošt opět hrál. „Zajdi si do bufetu, ukroj si chleba, nakrájej si cibuli, sádlo je v lednici. A dáš mi dvacet korun.“
Paráda, kdo by to nebral?
Abych byl spravedlivý, dodám, že Arnošt podobným způsobem „prodával“ vše, včetně alkoholu. Nikoho asi nepřekvapí, že bufet pak často dotoval z vlastní kapsy (a nebylo to tím, že by se lidem nechtělo platit, ale často si pak už nemohli vzpomenout, kolikrát se samoobsloužili).

—

Jeden hráč mi vykládal, jak se jednoho dne objevil na tréninku jako první (tedy kromě Arnošta, který vždy odemykal a zamykal hrací místnost). Cestou do kuřácké místnosti jen na šéfa bufetu houkl: „Arnošte, přines mi pivo!“

Usedl ke stolu, zapálil si cigaretu a čekal.
Za chvíli se v přítmí chodby objevila Arnoštova silueta. V jedné jeho ruce onen hráč rozeznal láhev, předmět ve druhé ruce zdálky neviděl, ale brzy se mu objevil přímo před očima.
Arnošt položil láhev na okraj stolu a těsně přistoupil k hráči se šroubovákem v pravačce. Levačkou si začal pomalu rozepínat kalhoty.
Ve vyděšeném hráči by se krve nedořezal.
…
„Dotáhni mi , prosím, šroubek na protéze. Nějak se mi to povolilo.“
…
Aha , tak to jo.

—

Arnošt byl svérázný, ale „náš“. Je to už docela dlouho, co nás opustil, ale bylo by škoda na něj zapomenout.
Važme si i těch, kteří možná šachy nehrají na „nejvyšší“ úrovni, ale jsou nedílnou součásti každého klubu.
A pokud už nejsou mezi námi, nezapomínejme na ně.

Líbí se Vám tento článek? Sdílejte ho pomocí tlačítek níže. Děkujeme