Mobil nechte doma

Pod článkem „Podvodníky proti své vůli“ se objevilo dost zajímavých komentářů. Není na tom nic zvláštního, psalo se o pokutách a v našich zemích je téma financí v jakékoli oblasti (sport, politika atp.) vždy vítaným námětem pro diskusi. 😀

 

Záměrem článku nebylo zpochybňovat pokuty jako takové, ale spíše měl vést k obecnému zamyšlení nad současným Soutěžním řádem.
Ne, že by byl špatný, ale opravdu je v současnosti někdy lepší „švindl“ (který nikomu neublíží) než placení pokuty, a protože přestupků se dopouštějí téměř všichni, téměř všichni si také raději „zlevní“ svou účast v soutěžích .

V nejvyšších soutěžích se asi nestane(?), že někdo zvedne zvedne telefon a zavolá kapitánovi domácích:

„Hele, Franto, na zápas je nás málo…tedy možná i dost, ale musel bych postavit nějaká děcka a to nemá cenu. Znáš mě, hraju fér, ale nechce se mi „krmit“ svaz. Co kdybych ti přivezl lahvinku a přidám pětikilo pro kluky na malé občerstvení a my k vám vůbec nepojedeme? Než platit tři litry svazu, radši to spolu propijeme, ať je z toho nějaký užitek, ne? 🙂 “

Ale v nižších patrech a různých pralesních ligách se podobné věci občas dějí.

Předseda svazu se v diskusi vyjádřil, že pokuty jsou zanedbatelnou položkou v příjmech, ale zaznělo tam také to, že „nějak“ se přestupky trestat musí.
S tím se nedá, než souhlasit.

Článkem jsem jen chtěl upozornit na to, že tímhle přístupem si sami pod sebou řežeme větev, protože to opravdu svádí k (možná neškodným) „podvůdkům“ (= proč něco dávat svazu, kde se to „ztratí“, když to můžeme využít jinak, „potrestejme se“ sami!).

Sezóna začne už brzy a Soutěžní řád se do té doby nezmění (a možná se nezmění vůbec ), ale určitě by některé věci stály do budoucna za zvážení.

—-

V diskusi byla zmiňována byla také povinnost hráče základní sestavy odehrát nejméně dva zápasy.

Poznámka, že zrušením této povinnosti by si kluby „vyrobily“ více hráčů v nižších soutěžích, je trefná (=napíši hráče do základu áčka a pokud neodehraje dvě utkání, nic nezaplatím, ale posunou se mi hráči v sestavě tak, že budu mít hráče pro níže postavený tým, kde nebude(-ou) muset být označen jako volný hráč).
Je to pádný argument, ale bohužel, ani ten v mých očích neobstojí .

Přesně tohle (kdosi to nazval manipulací se soupiskou) se totiž děje i teď, jen si za to kluby platí, a nikomu to nevadí(?) .
Nehledám v tom úmysl týmů, ale děje se to.
Prostě když mám peníze, tak mohu předem počítat s tím, že hráči X a Y nesehrají dva zápasy, ale posunou mi výhodně sestavu (a ještě možná postraší soupeře a ztíží mu přípravu) a zaplatím za to „pokutu“.

Stačí se podívat na kluby v Extralize. Náš nejbohatší(?) klub a několikanásobný mistr ČR 1.Novoborský šachový klub platí tenhle „desátek“ pravidelně každý rok .
A proč by ne, když na to má?
Samozřejmě v tom není 1.Novoborský sám. V uplynulé sezóně mělo na soupiskách „mrtvé duše“ devět ze čtrnácti extraligových týmů. Takže to vypadá na standardní situaci .

Kluby, které nejsou tak bohaté, si počty odehraných zápasů musí hlídat nebo musí vybírat takové hráče, u nichž mají jistotu, že minimálně dva zápasy odehrají.

Tak trochu mi to připomíná „odpustky“.
Bohatí mohou hřešit, pokud si své hříchy vykoupí .
Nepřijde mi to v pořádku, ale možná se pletu.

—-

Na přetřes přišly i mobily.
V jednom komentáři doslova stojí:

„…Hlavně 75letý pán jistě s mobilem podvádět nebude, ten je rád, když zavolá nebo napíše sms. Už jen z úcty k věku takového člověka bych já nikdy nepřijal takovou výhru!!! … “

Netvrdil bych tak odvážně, že starší člověk nebude podvádět. Pamatujete si na neslavného velmistra s mobily zavěšenými proklatě nízko?
Pravdou je, že asi jen málokoho by taková výhra těšila.

Ale pravidla platí pro všechny.
Mistr světa, důchodce, malé dítě, klubový hráč…Ti všichni hrají podle stejných pravidel. Proto zde nejde ani tak o možné podvádění onoho starého pána, ale o porušení pravidel.

S mobily u partie i se staršími pány mám ostatně i vlastní zkušenosti.

I já jsem kdysi sehrál „Nokia gambit“ a to mi telefon ani nezvonil, protože byl vypnutý .

Spěchal jsem na partii turnaje Ostravský koník přímo z práce a po cestě mi někdo volal. V poklusu jsem neměl čas se ani podívat, kdo to byl. V partii jsem poměrně rychle získal dva pěšce a skoro vyhranou pozici. Spokojeně jsem vyšel na terasu na cigárko, z kapsy vytáhl starý tlačítkový mobil, abych se podíval, kdo mi volal a kolik je hodin, tedy zda stihnu odjezd autobusu.
Mobil ještě ani nenaběhl a na rameno mi klepe rozhodčí Láďa Palovský, který se šachem u mne v Karviné začínal .

„Tak už jsi dohrál.“
„Ne, nedohrál, ještě se nevzdal,“ nepochopil jsem, že jeho věta nebyla dotazem, ale konstatováním.
„Bohužel jsi dohrál, prohrál jsi.“

Udiveně jsem zvedl oči od mobilu a horečnatě přemýšlel o tom, že „sketa“ soupeř využil mé nepřítomnosti a odevzdal partiáře se zfalšovaným výsledkem .

Láďa viděl, že stále nechápu:
„Máš zapnutý mobil, prohrál jsi.“

Polil mě studený pot.
Vrátil jsem se k partii, kde se mi soupeř, když viděl můj vzteklý obličej, omlouval, že za to nemůže. Byl jsem vzteklý, ale ne na soupeře nebo rozhodčího .
Měl jsem zlost na sebe a to „hloupé“ pravidlo.
Podotknu, že to bylo v době, kdy pravidlo o mobilech bylo skoro ještě „v plenkách“ a po ČR neběhalo moc lidí s „chytrými“ mobily, proto se tohle pravidlo někomu (včetně mne) mohlo zdát „hloupé“ a nesmyslné.
Ale čas ukázal, že tak hloupé pravidlo to není.
Dnes má chytrý mobil kde kdo a většina šachistů na něm má i šachový program, takže pravidlo je OK.

Pravda je, že v nižších soutěžích se na to hledí trochu jinak.
Pamatuji zápas Okresního přeboru, kdy jsem jako volný hráč nastoupil za naše céčko.
Hráli jsme venku, v banketce sokolské restaurace. Ač jsme v týmu měli rozhodčího I.třídy, který dokonce dělal v té soutěži i vedoucího, podle zvyklostí se ujal rozhodování domácí kapitán.
Přivítal hosty a začalo se hrát.

Zhruba po deseti minutách hry se zvedá od šachovnice jeden z domácích hráčů, z kapsy vytahuje zapnutý mobil a pořizuje fotodokumentaci . Já i mí spoluhráči jej udiveně sledujeme, ale nikdo neprotestuje.
Po nějaké době odcházím na cigáro a připojí se ke mně náš kvalifikovaný rozhodčí a vedoucí soutěže:

„Viděl jsi to? Můj soupeř si u partie píše s někým smsky. 😀 Mám ho „ukončit“?“
„Ne, vyhraješ i tak, ale promluvím s jejich kapitánem.“

Využívám příležitosti, kdy vchází do lokálu kapitán domácích (a zároveň rozhodčí zápasu):
„Jako…ne, že bychom až tak striktně trvali na dodržování pravidel o mobilech, ale aspoň by ti vaši hráči nemuseli s těmi mobily až tak provokovat, ne?“
„Jak provokovat? Já vám nerozumím.“

Vysvětluji mu jejich „prohřešky“ a že pravidlo o mobilech platí už zhruba šest let.
„Ahááá. U nás se to tak nebere, my hrajeme okres,“ usmíval se, ale když viděl můj výraz, tak pro jistotu ještě dodal:
„Já jim to teda řeknu.“
Zápas jsme nakonec vyhráli jen těsně 4.5-3.5 .

Mimochodem, pro mě je lepší soupeřův mobil viditelně položený u šachovnice, byť zapnutý na tichý režim, než vypnutý mobil v kapse, který se dá mimo hrací místnost zapnout .

To je důvod, proč svůj mobil odkládám k rozhodčímu (a pokud rozhodčího dělám já, tak na viditelné místo).
Často se vzdaluji od partie na cigaretu a nedělalo by mi dobře už jen to, že by mě někdo mohl podezírat, že si někde mobil potají zapnu .
Ideální je si mobil k partii vůbec nebrat.
Ale když hrajete někde venku, nechcete mobil nechávat jen tak ležet na hotelovém pokoji nebo v autě, i tak by však mělo být samozřejmostí odevzdat jej rozhodčímu, Pak sice jeho zazvonění může rušit, ale alespoň člověk neupadne v podezření, že se „coural“ mimo hrací místnost se zapnutým mobilem.

Pokud by ke „zvonění“ měl přistupovat rozhodčí „citlivě“ (podle věku, pohlaví, vzhledu, sympatií nebo klubové příslušnosti?), byl by to pořádný zmatek.
To by jako měl rozhodčí tolerovat zazvonění mobilu u staršího pána a v případě, že by se v některém z týmů našel ještě jeden zapomnětlivec mladšího věku, kterému by mobil zazvonil, tak by jej rozhodčí „ukončil“?
To prostě nelze.

A ještě něco.
Kdyby mi zazvonil mobil a soupeř (rozhodčí) mě nechal ve hře pokračovat a já partii vyhrál, bylo by mi hodně trapně a je otázkou, zda bych se těsně před vítězným koncem raději sám nevzdal .

Dá se pochopit, že někdo přijde k partii třeba přímo ze směny (nebo z plesu ) a zapomene si mobil vypnout, ale i tady platí stejná pravidla pro všechny.

Stalo se při jednom turnaji…
Ředitel turnaje byl zároveň i jeho účastníkem a spolu s ostatními usedl k partii prvního kola. Po cca 10 minutách se najednou sálem rozezněla „odrhovačka“ Tomáše Kluse: „…Za co, pane Bože, za co…“ .
Pan ředitel turnaje zbrunátněl a pospíchal se „zvonícím“ (tedy hrajícím) mobilem z turnajového sálu. Když probíhal kolem jedné řady stolů a z telefonu se ještě stále ozývalo (znáte to, chcete něco rychle vypnout a zrovna to nejde ) „Za co, pane Bože, za co…“, někdo do sekundové pauzy mezi slovy písně pronesl trefně: „Za blbost.“

Takové zapomenutí se dá pochopit (nikoli omluvit). Pan ředitel v prvním kole prohrál a porážku přijal sportovně.

Zapomenout na zapnutý mobil může každý, ale v takovém případě je zbytečná diskuse o věku provinilce. U mnoha seniorů je to spíš o neochotě podřídit se pravidlům.
A to je rozdíl.
Proč by měl někdo, kdo nikam nespěchá a má dost času ráno, odpoledne i večer, zapomínat vypnout mobil?

 

 

Nemyslím si, že by jakákoli skupina obyvatel měla být zvýhodňována. Mějme úctu ke starším, k ženám a vůbec k lidem, ale chovejme se k nim jako k sobě rovným.
Nepodléhejme citům .

Pamatuji, jak v jednom zápase měl domácí hráč o dámu méně (dáma za věž) proti staršímu sympatickému protihráči hostů. Ten seděl se založenýma rukama, nebo se procházel a usmíval. Vyzařovaly z něj spokojenost a pohoda.

Byla to poslední partie zápasu a všichni jen čekali, až se domácí hráč vzdá.
Už se chystal na vzdání, protože jeho pozice byla opravdu beznadějná, ale soupeř zrovna nebyl u šachovnice. Domácí hráč se rozhodl soupeře „přivolat“ provedením tahu.

Dal si poslední a hloupý šach věží bílému králi na druhé řadě.
Jeho soupeř dokráčel k šachovnici a ani se pořádně nepodíval, co se hrálo. Uchopil dámu a chystal se sesbírat černému zbývající materiál.
Když domácí hráč viděl, že se mu soupeř chystá vzít dámou pěšce, hlasitě zahlásil:
„Šach!“
Starší pán se zarazil. Postavil dámu zpět na své místo, na pět minut se zamyslel a pak se chystal ustoupit králem.
„Sáhl jste na dámu,“ protestoval soupeř.
„Já vím, ale já mám šach,“ odvětil senior.
„Ale musíte hrát dámou! Sáhl jste na ni,“ trval na svém domácí hráč.
Kolem partie už dlouho stáli všichni hráči. Všichni také viděli, že hráč uchopil (a nadzvedl) dámu.

Dlouhé minuty přemýšlení a pak další pokus o ústup králem:
„To nemůžete!“
„Ale já mám ŚACH! Musím ustoupit ze šachu.“
Soupeř zamítavě kroutí hlavou, že žádné ustupování nebude. Ze spokojeného staršího pána se nám před očima stává troska. Dalších pět minut přemýšlí a znovu bere do ruky krále. To už se ale ozývají i okolo stojící domácí hráči:
„Dotčeno-hráno, dotkl jste se dámy!“
„Ale já nemohu hrát dámou, mám šach!“ Nešťastný pán se rozhlíží kolem sebe s výrazem kocoura ze Shreka.

 

 

„Můžete tu dámu přece představit,“ zní unisono.
Další přemýšlení a znovu pokus o ústup králem.
„Musíte představit dámu!“
„To přece nemůžu! To bych o ní přišel! Musím ustoupit králem,“ ozývá se senior a hledá pochopení u okolostojících hráčů, ale především u svých spoluhráčů, kteří vše také viděli, ale zatím taktně mlčeli.

„Musíš představit dámu, dotčeno-hráno,“ ozval se konečně někdo z jeho spoluhráčů.
Konec.
Zamítavé kroucení hlavou, tragické výrazy, těžké povzdechy a pak figurky shrnuté doprostřed šachovnice.
Krásná, zhruba třicetiminutová, herecká etuda .

Nejen mně ho bylo tenkrát líto, ale pravidla platí pro všechny (a hosté ten zápas i tak vyhráli ).
—-

Chtěl jsem napsat: NELITUJTE SVÉ SOUPEŘE!

Ale mně je vlastně líto všech mých soupeřů, kteří se mnou prohráli nebo remizovali vyhranou pozici.
V 99% případů šlo o nemocné, neduživé, nevyspalé nebo jinak „postižené“ hráče .

Čestnou výjimku tvoří Pavel K., který se po remíze (pat) v koncovce pěšce proti střelci a třem pěšcům na nic nevymlouval, ale zato mi hned taktně sdělil, že jsem „hovado“, které neumí hrát šachy, a „idiot“ , který se neumí včas a čestně vzdát .
Měl pravdu, ale kdybych se „včas a čestně“ vzdal, tak bych partii neremizoval .
Pavla K. mi líto není, ale cením si jeho upřímnosti .

 

Takže závěrem:
NELITUJTE SVÉ SOUPEŘE A MOBILY NECHTE RADĚJI DOMA.

 

Líbí se Vám tento článek? Sdílejte ho pomocí tlačítek níže. Děkujeme