Zisk z turnaje? Kdeže!

Když jsme tu nedávno zveřejnili otevřený dopis GM Babuly, dalo se čekat, že se kolem něj bude trochu diskutovat. Je tomu tak vždy, když se jedná o peníze 🙂 . Naštěstí je to diskuse kultivovaná (alespoň doposud).
Vlasta Babula nám popsal, jak to vidí účastník takového turnaje a já na to reagoval nějakým komentářem, že by se měly obě strany lépe „poznat“ 🙂 .
Samozřejmě nemohu a ani nechci mluvit za pořadatele MČR, ale protože jsem několik openů pořádal (nebo spolupořádal), dovolím si představit pohled i z druhé strany, tedy z té pořadatelské, byť se to přímo netýká MČR.

 

Chystáte-li se uspořádat nějaký turnaj, měli byste si v prvé řadě ujasnit, za jakým účelem ho děláte. Pokud to děláte pro své hráče, aby si uhráli normu(-y), klidně můžete něco investovat a uspořádat turnaj uzavřený. Uzavřené turnaje bývají obvykle ztrátové, čímž chci říct jen tolik, že buď to financujete z vlastní kapsy, nebo si seženete sponzory, protože na startovném moc „netrhnete“ a jste rádi, pokud vklady od „plničů norem“ pokryjí startovné pro titulované hráče. Pak tu máte zajištění (=zaplacení) ubytování, popř. stravy, jízdného atd., což jsou položky, které mohou být individuální podle dohody s hráči (dle propozic).

Položka, kterou však musíte započítat vždy, je rozhodčí. Náklady na rozhodčího jsou nezbytné (ledaže si to odpískáte sami ). Stejně tak je nutné počítat s náklady na hrací místnost a několika dalšími věcmi, jako je třeba převoz materiálu (jízdné), zapůjčení materiálu atp. .

Mírně jiná, a možná pro pořadatele i lepší, je varianta turnaje open.
Ideální varianta je, že máte vlastní hrací prostor, sami jste rozhodčím s potřebnou kvalifikací a vklady hráčů do turnaje vám pokryjí veškeré náklady. Taková varianta nastává málokdy.

Turnaj začíná vlastně už dlouho před jeho konáním .
Základem jsou samozřejmě propozice. Pokud jste šikovní, něco odněkud „obšlehnete“ a upravíte pro své potřeby, i tak vám to však s grafickými úpravami zabere cca hodinku.
Propozice máme, co potřebujeme dál?
Rozhodčí je jasný, pak hrací místnost, materiál a nechcete-li se při svém pořadatelství uštvat, hodí se schopný realizační tým .

Asi nikoho nepřekvapí, že nic z toho není běžně zadarmo, ale znám turnaje, kde realizační tým zpočátku funguje na bázi dobrovolnosti a „nadšenosti“ , avšak postupem času, jak přibývají další a další ročníky, nadšení začíná ochabovat a přibývají natažené ruce .

 

Pokusím se stručně (doufám ) popsat, jak to fungovalo u nás.
Věřte mi, že jako „výkonný ředitel“ jsem při přípravě turnaje strávil minimálně tolik času, co hráči při přípravě na turnaj.

V našem openu jsme měli cenový fond cca 80 000,- Kč. První cena 20 tisíc, druhá 15 tisíc a třetí 9 999,- korun a pak ještě řada dalších cen a prémií.
Ona částka 9 999,- Kč není překlepem, protože pořadatel turnaje měl (a asi stále má) povinnost zdanit vyplacené výhry nad 10 tisíc korun. Nemusel to dělat jen tehdy, pokud hráč sám podával daňové přiznání (profesionál). V takovém případě jsme však jako pořadatelé vyžadovali od hráče podpis čestného prohlášení, že tak učiní.

Ne, že bychom snad nevěřili hráčům, ale v případě auditu, a pokud vám takovou akci sponzoruje (dotuje) město, kraj, republika nebo nějaká státní instituce, je audit samozřejmostí a auditora samozřejmě zajímá i to, jak je to s placením daní , takže pokud se takovým „hloupým“ prohlášením jako pořadatel neprokážete, je vám obvykle doměřena daň z vyplacené ceny nad 10 tisíc korun nebo vrátíte dotaci .
Upozorňuji, že nevím, jak vysoká je nezdanitelná výhra v dnešní době a je docela dobře možné, že už se vůbec nemusí danit, ale dost o tom pochybuji.

Chcete-li dělat solidní turnaj a nechcete-li zruinovat svůj klub, je vhodné sehnat sponzory . Kupodivu k takovému „shánění“ potřebujete buď velmi dobré známosti (prostě máte nějakého kamaráda, který vám přispěje), nebo alespoň pár desítek tisíc jako počáteční „kapitál“ .

U nás to fungovalo tím způsobem, že jsme oslovili potenciální sponzory sezvali je na raut .Věřte, že je to lepší způsob než leštění (většinou marné) klik. Takový raut není zadarmo (ale jste-li majitelem restaurace, pak může být ) a jeho cena se před x-lety pohybovala kolem 20 tisíc.
Moc nebo málo?
To záleží na tom, kolik se vám podaří „vybrat“ od přítomných „skorosponzorů“ . V každém případě, sepisování pozvánek, obvolávání lidí, osobní schůzky a zajištění salónku, nebo rovnou restaurace, vás také nějaký ten čas stojí. Tady to nemusím počítat na hodiny, protože to nějaký ten týden trvá, čímž chci říct, že tomu denně věnujete hodinu až dvě.

Obvykle se nám podařilo tímto způsobem získat od sponzorů 100-150 tisíc korun. Mohlo by se tedy zdát, že při cenovém fondu cca 80 tisíc bychom měli být za vodou.
Omyl.
V prvé řadě je nutné z toho odečíst náklady na raut.
Dejme tomu, že jsme získali 150 ticíc, 80 tisíc je cenový fond, 20 tisíc stál raut. Stále ještě máme 50 tisíc k dobru .

Jdeme dál, je třeba zajistit místnost.
Mnohdy se nám podařilo domluvit místnost za symbolickou jednu korunu, ale s přitvrzováním „kapitalistických praktik“ se to stávalo čím dál nemožnějším. Naštěstí žijeme ve městě (Karviná), kde se dá domluvit i relativně levný pronájem a navíc nepotřebujeme celý kultůrák, stačí místnost pro cca stovku lidí.
15 tisíc za devět dnů sice není nejméně, ale ještě to jde a když vám dá pronajímatel slevu, srazíte to třeba na deset. Dá to sice trochu práce a běhání, ale když se chce, všechno jde , jen to zabere dost času.
Ze zbývajících financí od sponzorů „ukrojíme“ nejméně deset tisíc a stále jsme ještě dost v plusu. Zůstává nám 40 tisíc!

Jak už bylo řečeno, rozhodčí je nepostradatelný a děláte-li mezinárodní turnaj, potřebujete i „mezinárodně placeného“ rozhodčího. V dnešní době je takových rozhodčích v naší zemi už celkem dost, ale bývaly doby, kdy tomu tak nebylo. Ať tak či onak, rozhodčí vyšel i s ubytováním na nějakých 12 tisíc korun.
Ovšem i tady bylo třeba nějakou dobu komunikovat, přemlouvat, domlouvat a snižovat cenu .

Máme tedy 40 tisíc, když odečteme rozhodčího zůstává ještě celkem přijatelných 28 tisíc.
Všimněte si prosím, že zatím nijak nerozhazujeme. Zajištění sponzorů, rozhodčího a místnosti, to vše jsou nutné věci.

Další nezbytnou věcí jsou hráči, bez těch nemá cenu turnaj vůbec pořádat .
V takovém openu jsou dva druhy hráčů: „platiči a příjemci„.
Pořadatelům jsou jistě sympatičtější „platiči“, kteří zaplatí turnajový vklad a pak už se jen těší na hru. Samozřejmě platí přímá úměra: čím víc platičů, tím větší přísun financí do pokladny.

Jenže aby bylo dost platičů, potřebujete alespoň pár „příjemců“ .
Mezi příjemce počítejme titulované hráče, kteří vám přitáhnou platiče toužící uhrát si nějakou normu, nebo si alespoň zahrát s „titulákem“ . Malý problém je už v názvu titulovaných hráčů: příjemce. Je jasné, že titulovaný hráč nebude hrát zadarmo, takže opět nezbývá než obětovat pár hodin a s různými hráči domlouvat podmínky, což jsou: startovné, ubytování a cesta.
Ne všichni příjemci dostanou všechno , protože váš rozpočet je (zatím) omezený a nevíte, kolik platičů přijede na turnaj.
Nebudu prozrazovat, kolik kdo u nás dostal, jen konstatuji, že tři (což je nezbytné minimum) až pět titulovaných hráčů vyšlo i s ubytováním a cestou na cca 20-50 tisíc. Pro náš výpočet vezmu sumu mírně nad minimem, tedy 25 tisíc.
Pokud si pamatujete (pokud ne, mrkněte o kousek výše ), měli jsme ještě 28 tisíc v záloze, takže když od nich odečtu 25 tisíc, zůstávají tři tisíce .

Ale podařilo se, budou hrát titulovaní hráči, půjdou, i když těžko, plnit normy a můžeme počítat s platiči. Nebudu napínat. Peníze v té době měly trochu jinou cenu než dnes a hráči, kteří platili podle svého nasazovacího ratingu, platili v průměru 250 korun.
Platilo pravidlo: čím vyšší rating, tím menší částka, protože kromě příjemců potřebujete i hráče, kteří budou „plničům norem“ vylepšovat průměrný rating.
Při stovce hráčů, z nichž bylo pět příjemců, jsme vybrali kolem dvaceti tisíc korun.

Super! Tři tisíce, které nám zbyly ze sponzorských darů a k tomu ještě dvacet tisíc. To by už možná mohlo stačit. Nebo ne?
Ne.
Je třeba počítat ještě s poplatky za zápočet turnaje na ratingy, národní i mezinárodní. Bohužel už si dnes přesně nepamatuji, kolik to tehdy bylo, ale mám dojem, že za stovku hráčů se platilo kolem pěti tisíc korun, tedy 23 tisíc mínus 5 tisíc je osmnáct tisíc.
Teď doprava materiálu (cca 3 tisíce), kancelářské potřeby (papír a cartridge do tiskárny) zhruba 2 tisíce korun. Osmnáct tisíc se nám scvrklo na patnáct, ale pořád to ještě jde .

Ještě nekončíme .
Hraje-li se v sále, který je součástí restaurace nebo hospody, máte napůl vyhráno. Odpadají starosti o bufet a občerstvení.
Nemáte-li takové štěstí, pak si buď pronajmete firmu a pokud bude mít solidní zisk (chachá! Znám šachisty, kteří si nosí vlastní čaje a v bufetu chtějí jen hrníček s teplou vodou ) , nebude po vás podnikatel nic chtít. Vlastně taková firma po vás nebude nic chtít, ani když zisk mít nebude, jen se na vás příští rok vykašle . Pak vám nezbyde, než si zajistit bufet svépomocí.
Pozor, i tady však riskujete. V případě, že obsluha nemá zdravotní průkaz a někdo ze zúčastněných si bude stěžovat na střevní problémy, pokuty mohou být mastnější než párky, které v bufetu budete nabízet.
Řekněme, že na bufetu nic moc nevyděláte, ale ani neproděláte.

V dobách konání našeho turnaje ještě nebyly nijak rozšířené digitální šachovnice, ale i kdyby byly, asi bychom nezajistili padesát šachovnic zadarmo . Solidní turnaj však vydával i turnajový bulletin, a tak bylo třeba zajistit „někoho“ na zadávání partií. U nás to dělali mladí kluci, kteří si tak mohli přivydělat pár celkem mizerných korun a pokud mě paměť neklame, vycházelo to zhruba na 3 tisíce, které si „zadavači“ rozdělili podle množství zadaných partií.

Zůstalo nám dvanáct tisíc, ale zapomněli jsme na (oficiálního, nikoli výkonného) ředitele turnaje . V průběhu turnaje totiž běžně přicházeli hosté, často i z řad sponzorů, které bylo třeba pohostit alespoň malým občerstvením, ať už ve formě kávy, nealko či alko nápoje nebo chlebíčkem. Škrtněme si tři tisíce.

Nezapomínejme na pomocníky, kteří v prvních letech pracovali zdarma (nebo za pivo a něco ostřejšího), ale časem pochopili, že stavět před turnajem šachy, po turnaji vše uklidit a ještě být v průběhu turnaje k ruce výkonnému řediteli (tedy mně ), což znamená zůstávat po každém kole až do konce, je celkem otravná a časově náročná záležitost. Tihleti pracanti nebyli nikdy dost dobře zaplaceni, ale časem jsme se dostali až k nějakým pěti tisícům, které se mezi ně rozdělily.
Dvanáct tisíc mínus tři „ředitelské“ mínus pět „pracantských“ tisíc a zůstaly nám čtyři tisíce.

 

 

 

A výkonný ředitel, tedy já?
„Výkoňák“ dostal za svou práci jeden tisíc korun a tisíc korun k tomu za provolané minuty, telefonní hovory tehdy nebyly nejlevnější záležitostí.

Zbytek peněz, v tomto názorném příkladu rovné dva tisíce, se převáděl do klubové pokladny.
Ovšem jen za předpokladu, že něco zbylo, protože vše ovlivňovala skladba hráčů v turnaji a za úspěch jsme považovali i ztrátu do deseti tisíc .

Dnešní doba je hodně jiná, přesto si nemyslím, že dělat podobné turnaje je nějak extra výnosný kšeft.
I když, možná může být, možná jsme to nedělali dost dobře nebo jsme se neuměli pohybovat na hraně (a někdy i za hranou) .

Prostě dělat podobné turnaje, k tomu ještě při zaměstnání nebo v rámci své „dovolené“,  a mít za to doslova pár korun, to je k „nezaplacení“ .
To už bych raději zvažoval tu hráčskou přípravu na turnaj .

 

 

 

Líbí se Vám tento článek? Sdílejte ho pomocí tlačítek níže. Děkujeme