Post mortem

Napsal mi jeden kolega, jestli jsem prý zaregistroval, že se diskutuje o údajně „domluvených“ zápasech v různých soutěžích družstev. Dokonce mi poslal odkaz na „diskusi“ 🙂 .
Nezaregistroval jsem nic takového a odkaz jsem raději ani neotvíral.

Ale ano, vím o tom, že zápasy se někdy domlouvají předem.
Klidně bych se vsadil, že v nedohrané „covidové“ sezóně, kdy se dohrávaly soutěže družstev až v létě, byla domluvena poměrně velká část zápasů. Dělo se tak hlavně proto, aby se kluby vyhnuly hrozícím pokutám, popř.zdůvodňování neobsazených šachovnic.

V soutěžích družstev (od okresu po extraligu) hraji už přes čtyřicet let a bylo by divné, kdybych se nikdy s něčím takovým nepotkal. Dokonce jsem sám „účinkoval“ v jednom opravdu povedeném zápasu, který by mohl vejít do dějin šachu .

Hrálo se poslední kolo hodně nízké soutěže a los posledního kola svedl dohromady dva týmy ze sousedních vesnic. Domácí byli na pátém místě tabulky a na postupujícího ztráceli snad devět bodů, hosté byli sedmí a k sestupu jim chybělo pět bodů.

Hrací místnost v restauraci přímo sváděla k „dohodě“.
Předem se však nic nedomlouvalo, to až na místě.
Hosté přijeli bez jednoho hráče, který se nedostavil na sraz před utkáním, domácím chyběl hráč, kterého jeho manželka nemohla vzbudit po noční směně.

Utkání bylo zahájeno, u dvou šachovnic však tikaly jen hodiny (tehdy se ještě používaly ty analogové ) a soupeři čekali na opozdilce.
Na všech šachovnicích se začalo hrát, ale dost opatrně. Do hrací místnosti začali přicházet diváci a příznivci obou klubů. Těšili se na boj, ale při pohledu na šachovnice bylo nejčastěji slyšet zklamané: „Oni to hrají?!“

Diváků přibývalo, chybějící domácí a hostující hráč nikde. Nervozita kapitánů pod tlakem příznivců obou klubů narůstala. Sešli se u výčepu, kde je obklopili bojechtiví fandové obou klubů. Netrvalo dlouho a kapitáni si začali „vyzobávat“ od šachovnic své hráče, aby s nimi cosi prodiskutovali. Padla první nabídka remízy a pak lavina dalších.

„Chlapi,“ vzal si slovo kapitán domácích. „Zápas skončil remízami na na VŠECH šachovnicích, tedy 4-4. Nebudeme zbytečně platit pokutu za chybějící hráče. A teď si dáme blicák! Každý hráč dá dvacet korun…“

Po jeho slovech se od výčepu ozvali i bojovní příznivci obou táborů: „Konečně! To to trvalo. Jdeme na blicku!“
Zhruba v polovině rozehraného bleskového turnaje se turnaj na chvíli přerušil. Hráči se mohli pořádně a v klidu „občerstvit“ a kapitán domácích odeslal smskou výsledky utkání vedoucímu soutěže. Po necelé čtvrthodince se zase vesele blicalo.

Turnaj se blížil ke svému konci, když se ozval telefon kapitána hostů. Se souhlasem soupeře zastavil hodiny a vyběhl ven. Po chvíli se vrátil úplně bledý: „Honza zemřel.“
Všichni ztichli, zavládl smutek.
„Byl to dobrý chlap,“ řekl kdosi. Další se přidal: „A dobrý šachista…“
Najednou to někomu došlo.
„Ty vole! Vždyť my jsme napsali, že dneska hrál! V kolik umřel?“
„V půl sedmé ráno,“ hlesl zdrcený kapitán hostů.

Zápis o utkání, resp.složení týmů a výsledky na šachovnicích, už byl poslán vedoucímu soutěže.
Zesnulý Honza se tak stal zřejmě jediným hráčem v ČR (a možná i na světě), který v praktickém šachu svou „post mortem“ remízou pomohl týmu vybojovat zápasové body .

Často slýchávám, že domluvené zápasy odrazují diváky.
Možná tomu tak je v nejvyšších soutěžích, ale v těch nižších, jak je vidět, se občas stane i to, že i diváci si chtějí zahrát a sami „dokopou“ kapitány k dohodě .

Líbí se Vám tento článek? Sdílejte ho pomocí tlačítek níže. Děkujeme