Síla myšlenek

Nerada bych začínala svůj článek tím, že končí prázdniny a začíná škola, ale jelikož se jedná o krutý střet s realitou, budete muset tento fakt přijmout.

Abychom si však poslední minuty volna zpříjemnili, nahlédneme do šachového království, a tentokrát trochu jinak. Dnes jsem si pro vás totiž připravila šachovou povídku.

Síla myšlenek

Poslední sluneční paprsek zmizel za obzorem. Rozsvítil jsem lampičku na svém stole a opět se plně ponořil do světa královské hry. Šachy mně připadaly vždycky zvláštní, černé a bílé figury mi přinášely potěšení, kterého se mi nedostávalo ani při milostných poměrech s ženami.

„Jacku,“ uslyšel jsem za sebou tichý, ale velice příjemný hlas. Nesl se kdesi v dáli, na jakémsi neprobádaném místě, kde se moje myšlenky praly s šachovými kombinacemi. Skoro jsem nevnímal. Nemohl jsem. Ocitl jsem se na pomezí snu a reality.

„Jacku, kde zase vězíš? Probuď se!“

Blížila se ke mně černá dáma. Normální člověk by viděl pouze kus dřeva, jenž hraje nepodstatnou roli jak na šachovnici, tak i mimo ni, ale já viděl nezávislou ženskou, jejíž půvab byl značně nedoceněný.

Tento unikátní jedinec mi chtěl dát šach. Nebo… nebo vlastně ne. Možná nejsem král. Partie, které hraju sám se sebou či proti ostatním hráčům, sice ovládám, jsem vládcem i obětí každého tahu, avšak to neznamená, že kraluji a dominuji ve skutečné zemi šedesáti čtyř šachových polí. Třeba jsem u nich tam dole otrokem, nepodstatným pěšcem, jenž nemá šanci se proměnit v silnějšího jedince.

„Jacku!“

Narazila do mě. Ona do mě narazila! Dala mi šach. Ano, šach. Při pomyšlení na toto ničivé slovo si vzpomenu na všechny své hříchy a chyby. Jako malý jsem ubližoval ostatním dětem, v teenagerovských letech mučil psa, který pokousal mou kočku Mínu, jež se mnou odmalička vyrůstala, a před dvěma lety zavraždil svou rodinu.

Při každém mém zločinu mě doprovázelo slůvko ŠACH. Neustále se kolem mě ochomýtalo. Naštěstí jsem nikdy nedospěl k matu, neboť jsem si uvědomil své sobecké a nemravné chování, ovšem to mě z mých činů neomlouvá. Co nadělám, ve svých pětatřiceti letech sedím v plesnivém vězení, hraju šachy na ztrouchnivělém stole, jím špatně skladované jídlo a piju páchnoucí vodu. Za všechno si však mohu sám. Jako v šachové partii.

„Jacku, sakra, slyšíš mě?“

Černá dáma mi zmizela z dohledu. Nyní jsem před sebou viděl šachovnici a figurky, které se poslušně rozestavěly do základního postavení. Tomu se říká pravá vojna. Co když ale střelci a jezdci nastupují do bitev nedobrovolně? Proč se do bojů hrnou i ženy? Aby prokázaly, že nejsou jen naivními kuchařkami a mírumilovnými chůvami? Štve mě, že neznám odpovědi na tyto otázky.

Šachové figury pokládáme za neživé objekty, avšak realita může být jiná. Třeba i lidé jsou pro někoho pouhými dřevěnými figurkami. Možná jsem padlý na hlavu, ale věřím v šachový život. Vím, že hluboko v oceánech šachového světa tepe srdce bohyně Caissy.

„Jacku…“

„Jdi pryč!“ vyjekl jsem a střetl se s očima své nejvěrnější a jediné kamarádky. Zaútočil jsem jako ohrožený jezdec, jenž se právě vymanil z nepříjemné vazby. Jak ďábelské.

„No tak, Jacku, co to s tebou dneska je? Přinesla jsem ti čerstvé jahody, ochu –“

„Vypadni! VYPADNI!“

Šachovnice v mé hlavě se rozplynula. Nyní jsem viděl obrys tváře Bobbyho Fischera, bývalého mistra světa, který se údajně zbláznil a zahodil svou kariéru. Chytl jsem se za hlavu a schoulil se na zem do klubíčka. Bolelo mě celé tělo, celý jsem se třásl.

Bobby už pomalu odcházel, a místo něho se mi zjevila bílá dáma. Normální člověk by spatřil nicotu, ale já viděl skutečnou krásu. Bohyně Caissa mne přišla políbit. Polibek byl mocný, řekl bych až mrazivý. Spolu s polibkem vyšly i první sluneční paprsky.

ŠACH MAT

Líbí se Vám tento článek? Sdílejte ho pomocí tlačítek níže. Děkujeme