Čtvrté kolo v Řečkovicích

Pozvání na Veletržní turnaj Lokomotivy Brno zprostředkovala prostřednictvím mé manželky Jiřinky milá paní Markéta Rampulová, která je zdravotní sestřičkou u lékařky, k níž moje paní dochází.

 

Mimochodem, paní Rampulová činí pro propagaci našeho klubu Lokomotiva Brno možné i nemožné, na snímku jeden ze tří propagačních materiálů, který mi ze tři objednaných a dodaných připadá nejkonkrétnější:

 

 

Tak jsem v úterý 30. srpna vyrazil do řečkovické sokolovny.
Tramvají číslo šest jsem dorazil z Bohunic na Moravské náměstí, kde jsem přestoupil na jedničku. Bylo krátce po půl čtvrté odpoledne a tramvaj byla plná. Na místo k sezení jsem se propracoval někde kolem Besedního domu v Králově Poli. Zřejmě na svůj věk (75) vypadám celkem zachovale, takže nikoho z mnohem mladších pánů a dam ani nenapadlo nabídnout mi své sedadlo. To není stížnost, jenom prosté konstatování faktu o vztahu dnešní mladé generace ke stáří.

Do sokolovny jsem dorazil ve chvílích, kdy se turnaj rozbíhal. Jako první mne mile přivítal rozhodčí Mirek Hurta. Dovolil jsem si mu popřát vše dobré k jeho nedávným třiapadesátinám a on se mi revanšoval podobně s nabídkou zajít do bufetu naši paní Danušky. Nakonec jsme se dohodli na „velkém“ fernetu, když původně objednaný „malý“ neuměla paní Dana naplnit. Společné placení Mirek odmítl, prý jsem důchodce, zatím co on řádně vydělává… Sám své obavy (je zde autem) z možného porušení zákonů vyvrátil zkušeností, že při jeho hmotnosti (kterou si nedovoluji odhadovat) trvá odbourání alkoholu z fernetu či jednoho piva zhruba 2,5 hodiny. A každé kolo našeho turnaje, jak si každý přečte v propozicích, trvá od 16 hodin zhruba do půl deváté, vzhledem k přidávání 30 sekund za každý tah. Na toto téma dal Mirek k dobru svoji příhodu z nedávného turnaje v Polsku, kdy nutně potřeboval v koncovce, kde se přidávalo za učiněný tah oněch 30 vteřin, na toaletu, takže v klíčové pozici musel učinit rychle za sebou tři tahy, návštěvu zmíněného zařízení zhruba za 2,5 minuty v pohodě zvládl a v partii mohl pokračovat. Jenom se pak při domácím rozboru s počítačem ukázalo, že v oněch kritických tazích se strojové hodnocení pohybovalo v oblasti plus-mínus 5 bodů. Což je asi rozdíl celé věže víc nebo míň. Snad to převypravuji aspoň přibližně tak, jak to pan Mirek líčil.

Ale to už se blížil k naší dvojici další dávný starý přítel – pan Luděk Meszáros z Tábora. Jeho první seznamovací dotaz z našeho obvyklého rituálu zněl: „Přinesl jsi mi nějakou knížku?“ Moje odpověď ho poněkud překvapila: „Já se těším, až budu v sobotu 3. září zapisovat na blicáku u Pásků v Líšni tvoje prohry.“ Tuto možnost, že se mu příliš dařit v blickách nebude, milý přítel ani nepopřel.

 

 

Pak přišel na řadu obvyklý dotaz: „Co je s panem Vykydalem?“.
Zde si vzal slovo opět Mirek, který zdůraznil, že pan Vykydal ví o všem, co se v šachovém světě děje, mnohem víc než on sám, který coby učitel těsně před zahájením nového školního roku ani neměl čas sledovat on-line šachovou olympiádu v Indii. A trochu si postěžoval na některé své učitelské kolegy, kteří mu „vyčítají“ jeho šachovou angažovanost, což jim Mirek vyvracel prostou informací, že je ve škole od sedmi do čtyř, což někteří z nich rozhodně nedělají.
K Františku Vykydalovi jsme se v rozhovorech opakovaně vraceli, zejména když dalším spolubesedníkem se stal Daniel Gajdoš. Na leccos si sám vzpomněl, jen trochu pochyboval o starém výroku „Nejsem Karpov ani Tal, jsem jen Franta Vykydal!“ domněnkou, zdali tam nebyl místo Karpova Fischer. Tak tedy stručně odbyto úvodní sezení v bufetu a nastala chvíle vyjít těch osm schůdků a projít se turnajovým sálem.
Byly asi dvě desky, kde jeden ze soupeřů chyběl. Jednou z nich byla šachovnice, kde měl bílé pan Meszáros a již učinil svůj první tah, zatímco panu Stehlíkovi hodiny tikaly a on nikde. Později, když partie skončila, přiznal pan Stehlík, který rád cestuje vlakem, že dnes se vydal z Kolína, kde bydlí, napřed na Slovensko (zapomněl jsem kam přesně, snad do Humenného, kde nikdy nebyl) a při přesedání pak měl rychlík do Brna jisté zpoždění, takže když nakonec k dnešní partii dorazil, zbývalo mu na hodinách něco kolem 30 minut. Což mu prý zas tak nevadilo, protože již předem s jistou prohrou s favoritem počítal… A teď jedna hra, co mne zaujala:

 

 

Po krátké obhlídce dění na jednotlivých šachovnicích jsem se zase na delší čas navrátil do našeho útulného bufetu. Zatímco pan Gajdoš objednal pro nás dvakrát slivovici (cena stejná jako za fernet nebo studenou jedenáctku Starobrno z ledničky – totiž velmi lidských 22 Kč), objevil se zde FA Ondřej Zámečník se svojí dávnou přítelkyní, s níž léta úspěšně řídili různé turnaje a rapidy i blicáky. Překvapením pro mne byla dětská sedačka z auta, na níž v klidu spalo malé dítě. „To je kluk nebo holka?“, opovážil jsem se drzého dotazu. „Přece chlapec“, prohlásil hrdě Ondra. Já se pochlubil, že mám dvě dcery a tři vnučky a on kontroval sdělením, že jemu „se to podařilo na první zásah“. Tož ať nová rodinka si svého potomka v klidu užívá… a občas se i vyspí. Na přetřes přešla fyzická kondice několika nás, co jsme se spolu bavili. Můj postoj, že raději sedím celé dny před obrazovkou počítače a moc se po venku nepohybuji, sdílela i naše paní Dana, která trpí stejnou „obsesí“.
Mirek Hurta navrhl, abych si koupil psa a že vycházky s ním velmi pomohou mé kondici. Já opáčil, že se psů i koček bojím, neboť kdysi mi naše Sisina opakovaně rafinovaně překousla šňůru k internetu.
„Tak si pořiďte aspoň psa virtuálního pro procházky“: „No ale já nerad dělám bezcílné pocházky – to je proti mé přirozenosti.“ A naopak jsem vzpomněl, kterak u nás v sedmipatrovém paneláku probíhala předloni po dva měsíce oprava výtahu.
Pan Hurta se podivil, že nebyl opraváři postaven pro nemocné a staré tzv. venkovní výtah. Já opáčil, že by se to asi dost prodražilo. Až doma mi moje milá Jiřinka vysvětlila, jak to ve světě chodí. U osmipatrových a vyšších paneláků jsou vždy dva výtahy, z nichž se logicky vždy opravuje (předělává podle norem EU) jen jeden. U našeho sedmipatrového nic takového není a tak nemocní a staří jsou na dlouhou dobu oprav odkázáni na pomoc bližních. Ale dosti těchto povídaček – vyjděme na již trochu vratkých nohou zase do hracího sálu.

 

 

Ještě mnohé se událo nejen v bufetu, ale i na šachovnicích v sále. Musím přiznat, že rada rozhodčího Mirka obětavému opisovači partií, který sám v turnaji hraje, aby při problémech s luštěním méně čitelných partiářů použil častěji formulku „a další průběh je nečitelný“ mne při „bulletinu“ ze 4. kola trochu zmátla.
Takto předčasně ukončených zápisů bylo (zejména u hráčů nižších tříd) mnoho a já zase po pár dnech si nemohu vzpomenout, jak některé zajímavé partie, co mne zaujaly, pokračovaly… Takže uvedu ještě dvě. A někdy po turnaji poprosím pana rozhodčího, aby mi nedoluštěné partie poskytl – zkusím své štěstí.

 

 

A ještě poslední ukázka. Pan Věžník a několik málo diváků zůstalo v opuštěné hrací síni a sledovalo jeho pokusy dokázat výhru v kritickém postavení na diagramu:

 

 

Konec dobrý – všechno dobré.
Milý pan Hurta, když vše v sále pozhasínal a pozamykal, nabídl mi laskavě odvoz svým autem přímo před náš barák v Bohunicích. To jsem s povděkem přijal a již kolem deváté večer byl k údivu rodinných příslušníků z turnaje doma.

Jan Kalendovský

 

Web turnaje
Výsledky na chess-results

Líbí se Vám tento článek? Sdílejte ho pomocí tlačítek níže. Děkujeme