Kapitán

I na našem webu probleskla zpráva, že česká reprezentace mužů bude mít nového kapitána (Pavla Šimáčka). Ať už je to dobře nebo špatně, jedno je jisté: v šachu znamená kapitán strašně moc.

 

Kapitán šachového týmu je důležitá osoba . Něco bych o tom mohl vědět, protože „kapitánuji“ už nějakou desítku let.
V jiných sportech má kapitán menší roli, než v šachu. Může třeba diskutovat s rozhodčím, což je jiným hráčům zakázáno, může podávat protesty a požadovat vysvětlení.

Šachový kapitán má mnohem širší pravomoci, ale také více „povinností“. Šachový kapitán je nejen kapitánem, ale často také vedoucím týmu, sestavovatelem sestavy atp.
V neposlední řadě spoléhá tým na jeho „zvláštní“ schopnosti. A kapitán musí vše zvládnout .
Pamatuji, jak mi jako kapitánovi extraligového týmu volal „náš“ zahraniční velmistr: „Co ty viš o sestjavě sopernika?“
„Ehm…Je na webu svazu a v rozpisu.“
„Znaju, ale kto u nich budět hrať?“
„Ty vole, jak to mám vědět?“
„Ty něviděl, že hrajetsja turnaj v Franciji? Tam možet kto nibuď budět hrať.“

Velmistr mě zaskočil. O turnaji jsem samozřejmě věděl, ale nenapadlo mě, že by tam mohl někdo hrát. Promptně však reaguji:
„OK, zavolej mi za hodinu, zjistím, kdo tam hraje,“ a pustil jsem si v televizi film.
Vím, jako kapitán jsem byl „svině“ , ale někdy to jinak nejde.

Za hodinu mi zvoní telefon. Aniž bych cokoli zjišťoval (kdo by mi také předem prozradil sestavu?), okamžitě přebírám iniciativu.
„Takže… Jejich první deska tam pravděpodobně bude hrát. Na ten turnaj se chystá i jejich třetí deska a možná i dva další hráči. Ale pozor! Znáš to… Mám to z druhé ruky a možná jde o falešné zprávy. Víš, jak to je. Hráč se přihlásí na turnaj a pak tam nejede. Nebo se vůbec nepřihlásí a pak tam jede!“
„Děkuji tobě! Ty skvjelý kapitan. No ja si myslím, že oni ti neřekli pravdu a že oni mlhuji, kto budět hrať.“
„Aha, to mě nenapadlo, možná mi fakt něco nalhali! V každém případě se připrav na to, že proti tobě může nastoupit někdo z první šestice hráčů.“
„Ještě jednou děkuji tobje. Skvjela informacje! Ty dobry kapitan!“

A je to, takhle si dělá jméno dobrý kapitán .

---

 

V každém případě, šachový kapitán je svým způsobem šaman, který možná ani nemusí být nejlepší šachista nebo vůdčí osobnost, ale musí být tak trochu „psycholog“.  Měl by umět uklidnit hráče a nedopustit jakékoli pochybnosti o výsledku zápasu .
Prostě někdo, kdo je v případě potřeby schopen „přivolat déšť nebo prudkou bouřku“.
A to platí od okresních soutěží až po reprezentaci (asi ).

 

 

Někdy se však stane, že hráči kapitána neposlechnou…
Když jsem si minule vzpomněl na jeden remízový zápas s nebožtíkem, prolétly mi hlavou i zápasy, v nichž nešlo o domluvu se soupeři, ale s vlastními hráči 🙂 .
Několik vzpomínek na téma: Neposlechli kapitána!

Začnu dávnou minulostí.
Tým, ve kterém jsem hrál ještě jako dorostenec, byl velmi blízko postupu do vyšší soutěže. V soutěži dva týmy výrazně převyšovaly (bodově) ostatní. Dvě kola před koncem jsme v jednom zápasu vedli 4:3 a hrála se poslední partie.

Náš hráč měl figuru navíc a neodrazitelný matový útok. Domácí pomalu sklízeli šachy, my se oblékali. Už obleční stojíme společně s domácími u poslední partie. Všichni vidíme, že náš bojovník dá mat druhým tahem, významně na sebe mrkáme.

Tedy skoro všichni to vidíme. Nevidí to náš hráč a místo toho dobírá druhou figuru. Se spokojeným úsměvem vstává od šachovnice.
Někdo z domácích, kteří už se také těšili domů, ho tahá za rukáv: „Ty jsi neviděl ten mat?“
Úsměv suveréna na chvíli mizí.
„Tam byl mat? No tak to jsem neviděl. Ale i tak mám dvě figury navíc!“
Znovu se mu vrací dobrá nálada a usedá k šachovnici. Potahuje figurkami, ale v hlavě ho asi pořád straší ten mat. Pokračuje v útoku a obětuje jednu z figur. Opět vstává od šachovnice zjevně spokojen s průběhem partie.

Náš kapitán se na něj obrací: „Nabídni remízu, to stačí na vítězství, a jedeme domů.“
„Zbláznil ses? Mám o figuru víc a je to vyhrané!“
„Tak dobře,“ měkne kapitán. „Podepíšu zápis o utkání, vezmi ho pak s sebou. Počkáme tě v hospodě.“

Asi za hodinu se otevírají dveře hospody, přichází náš hrdina. Už u dveří si objednává panáka a pivo. Na stůl nám háže složku se zápisem o utkání a těžce dosedá.
„Přijdu domů, zbiju ženu, děcka i psa a jdu spát. Šachy už nechci nikdy vidět.“

Nevěřícně koukáme na zápis o utkání, 4-4!!!
Až později jsme se dozvěděli, že náš hráč ještě obětoval i onu figuru, kterou měl navíc, za pochod pěšců k poli proměny. Tam už ale nedošli, protože bílý král je podporoval tak nešťastně, že někde u kraje šachovnice dostal mat jezdcem.
Pozici jsem neviděl, na šachovnici bylo mnohem více materiálu než v ukázce, ale údajně šlo o podobný motiv jako na diagramu.

 

 

V soutěži, kde se dávaly za vítěství dva body, jsme skončili na druhém místě o jeden bod za postupujícím.
Samozřejmě, hráč nezbil doma nikoho a nešel ani spát, protože jej dlouhé hodiny strašila prohraná partie. Šachy hraje dodnes.

---

 

Z dávné doby je i jiný příběh.
Náš „B“ tým bojoval několik let o postup z okresního přeboru do kraje. Vždy se však něco zvrtlo a končili jsme druzí nebo třetí. Až jeden rok nám vše hrálo do karet. Máme jednobodový náskok na druhý tým a k tomu mnohem lepší skóre.

Poslední zápas, stav 3.5-3.5, hraje se poslední partie. Náš hráč v nějaké divoké variantě královského gambitu došel hned třemi černými pěšci na druhou řadu (f2,e2,d2) a přemýšlí.
Hráči mají odehráno 39.tahů, ale času na poslední tah před kontrolou má černý dost, celých deset minut.

V zákulisí se probírají varianty, kterým pěšcem je výhodnější postoupit. Kibicové se dopracovali k závěru, že mat tam stejně nebude, ale ať postoupí černý kterýmkoli pěšcem, bude mít nakonec o dámu a věž víc.
Po pěti minutách začíná být náš kapitán lehce nervózní. Přistupuje k našemu hráči a klepe mu na rameno. Pravda, není to zrovna podle pravidel, ale v té době a v té soutěži se to až tak nebralo .

„Neruš! Jsem na tahu,“ odhání jej náš hráč.

Ještě jeden kapitánův zoufalý pokus a znovu vzteklá hráčova reakce.
No nic, jde se do přilehlého bufetu na panáka, snad to dobře dopadne.
Ještě není ani nalito a z hrací místnosti se ozývá hluk.
Dohráno.
Sbíháme se k partii, náš hráč sedí sklesle u partie. Prohrál na čas.
Dochází mu, co se stalo, vztekle trhá partiář a odchází domů.

Opět jsme skončili druzí. Přitom by nám k postupu stačila i remíza v posledním zápasu.

---

 

První kolo „x-té ligy“, do které jsme konečně postoupili.
Dělám kapitána a hrajeme s favorizovaným týmem. Stav utkání 4-3 pro nás a v poslední partii má náš hráč na šachovnici dámskou koncovku, v níž má dva pěšce navíc, ale na nějakou jednoduchou výhru to nevypadá.

Bílý šachuje černého krále a hledá způsob, jak uplatnit převahu. Času má dost.
Všichni začínáme být nervózní a mí spoluhráči na mě v zákulisí „tlačí“, abych našemu hráči přikázal dát partii za remis.

Váhám, protože takové zasahování do partie se mi příčí. Nakonec využívám okamžiku, kdy hráč odchází na toaletu a po cestě nic nepřikazuji, ale informuji ( ): „Vedeme 4-3. Stačí remíza!“
Udiveně se na mě dívá: „Já vím, ale mám dva pěšce navíc.“
Rezignovaně krčím rameny a říkám si, že tam budeme ještě pěkně dlouho čekat, než náš borec pochopí, že to jen tak lehce nevyhraje a nabídne remízu.

Sedíme v přilehlé místnosti, protože už nás přestalo bavit sledovat popotahování dámami po šachovnici a čekáme. Přichází rozhodčí, sděluje, že je dohráno a chce podepsat zápis. Při pohledu na výsledek na mě jdou mdloby, 4-4!

Nechápu, jak k tomu mohlo dojít?
Nadšení hráči soupeře mi vše ukazují. Bílý v zápalu boje dal nekrytou dámou „vidličku“ černému králi a jeho dámě (bez ohledu na pěšce… bílý: Kd2, De5+, černý: Ke8, Da5). Soupeř ani na chvíli nezaváhal a bílou dámu vzal.

Po zápase měli všichni mí spoluhráči jasno. Může za to kapitán, protože měl nařídit hráči dát partii za remízu .

---

 

Z trochu jiného soudku je následující případ.

Hrajeme s týmem ze sousedního města, všichni se dobře známe. Hráči obou družstev se často potkávali nejen na opačné straně šachovnice, ale hrávali společně i v jednom družstvu.

Zápas nám nevyšel a prohráváme už 2.5-4.5.
Poslední partii hraji já. Mám špatnou pozici a zřejmě přijdu o pěšce, ale nějaké šance na remízu ještě jsou a do výhry černého je hodně daleko, takže se mi nechce partii vzdávat. Nabízím soupeři remízu, ten odvětí, že se zeptá kapitána, který sedí vedle a u piva spolu s ostatními analyzuje odehrané partie.

Po chvíli se hráč vrací k partii a čeká na výrok svého „kápa“.
Přichází kapitán hostů a s ním i skoro polovina „analytiků“ z vedlejší místnosti. Postaví se za svého hráče a společně (!) hodnotí pozici . Když zaslechnu dokonce i šeptem sdělovaný plán, jak to hrát za černého dál, jen bezmocně rozhazuji rukama.
To jako myslí vážně? Vždyť jsem i rozhodčím zápasu!

Padá verdikt.
„Hraj to dál!“ a celá suita poradců i s kapitánem odchází.
Několik vteřin na sebe se soupeřem hledíme, pak se zvedám a jdu „zdrbat“ poradce.

„Jak dlouho hrajete šachy, že neznáte pravidla? Neměl jsem raději hrát proti vám rovnou simultánku?!“
Svůj proslov samozřejmě prokládám nepublikovatelnými výrazy z našeho svérázného kraje .
Odcházím zpět k partii a za sebou nechávám skupinku červenajících se „poradců“.
Sotva dosednu, soupeř mi podává ruku, že přijímá remízu.
Neposlechl kapitána .

Po zápase se mi kapitán hostů i „poradci“ omluvili. V analytickém zápalu a povznesené náladě zapomněli na pravidla.

 

Líbí se Vám tento článek? Sdílejte ho pomocí tlačítek níže. Děkujeme