Bojovník

Potkal jsem ho naposledy 6.3. při zápase 10.kola Krajského přeboru Moravskoslezského kraje. Karvinské béčko hrálo v Ostravě o záchranu s TJ Ostrava „B“ a zhruba v polovině zápasu se přišel podívat mezinárodní mistr Jozef Michenka.

Moje partie s Jardou Kaňokem již byla dávno dohraná, takže jsme si mohli s Jozefem (psal se opravdu se „z“) popovídat.

„Ty dnes nikde nehraješ?“
„Já už vůbec nehraju. Už na to nemám,“ konstatoval Pepa suše.

Věděl jsem o jeho těžké nemoci, protože po smrti našeho (hlavně Pepova) souputníka Břéti Pisze (covid) mi Jozef občas zavolal, aby mi sdělil, co je u něj nového. Někdy i hodinové rozhovory o Pepově nemoci nebyly nijak deprimující. Pepa mluvil více o léčebných metodách než o své chorobě.

„Jak to myslíš, že na to nemáš? Nevypadáš na to, že by ti to nemyslelo,“ pokusil jsem se se vnést do debaty optimističtější tón.
„No…nemám, už to nezvládám fyzicky a nechci, aby mě poráželo kdejaké dřevo.“
„To je to tak vážné?“
„Je,“ povzdychl si Pepa. „Myslím, že teď už „hraju“ jen nějakou špatnou koncovku.“

Následoval stručný popis zdravotních problémů, ale Pepa je popisoval naprosto bez emocí. Žádný „uplakánek“, ale chlap, který několik let sváděl tvrdý boj s rakovinou, i když tušil, jaký bude konečný výsledek téhle nerovné partie.

Vyšli jsme před budovu, zapálil jsem si cigaretu.
„Z toho co slyším, to vypadá, že tuhle „koncovku“ asi nevyhraješ,“ zakřenil jsem se.
„Člověče, asi ani nezremizuju…“ usmál se Pepa. „Moc času už mi nezbývá, tak jsem rád, že jsem tě tu zastihl. Přišel jsem se rozloučit.“

Chvíli jsem jen mlčky kouřil a hledal vhodná slova.
„Hmmm,  to nezní moc dobře. Doufám, že jsi tuhle variantu spočítal špatně a brzy se uvidíme na nějakém turnaji. Drž se!“
Usmál se a stiskli jsme si ruce na rozloučenou. Od té doby už se Pepa neozval.
Až včera mi přistála na mobilu zpráva od jeho manželky, že Pepa v poslední dubnový den „přestoupil“ do jiného klubu.

Odešel náš kamarád a vynikající šachista. Vzpomínejme na něj jen v dobrém.
Karvinský odchovanec a významný hráč našeho regionu nám bude velmi chybět, ale ještě více bude scházet své rodině a přátelům .
Upřímnou soustrast rodině a všem pozůstalým. .

—

Tak, jak Pepa bojoval se zákeřnou chorobou, bojoval často i na šachovnici.
Prohlížel jsem si jeho partie a s úžasem jsem zjistil, že u něj nebyly výjimkou ani více než stotahové hry. Pepa byl za šachovnicí dříč, který se snažil spočítat každou možnost. To jej stálo hodně času a sil.

Pochopil jsem, proč v posledních měsících nehrál. Jeho styl by byl náročný i pro zdravého člověka.

Ač sehrál mnoho velmi dlouhých partií, občas se mu občas podařilo vytvořit i nějakou miniaturku . Měl dobrý poziční cit a byl schopen okamžitě zareagovat i na malé chybičky. Ležérně hrané zahájení se nevyplatilo Josefu Lysovi v posledním kole Ostravského koníka v roce 2002.

Ani velmistři si proti Pepovi nemohli dovolit hrát nepozorně. Na mistrovství ČSFR v roce 1991 v Bratislavě skončil Pepa na osmém místě. Od medaile jej dělil půlbod.

Pepa byl vynikající hráč, ale jeho obzory se neomezovaly jen na šachy.
Na Pepu zavzpomínal i Jirka Hurta.

Líbí se Vám tento článek? Sdílejte ho pomocí tlačítek níže. Děkujeme