Bojovník

Potkal jsem ho naposledy 6.3. při zápase 10.kola Krajského přeboru Moravskoslezského kraje. Karvinské béčko hrálo v Ostravě o záchranu s TJ Ostrava „B“ a zhruba v polovině zápasu se přišel podívat mezinárodní mistr Jozef Michenka.

 

Moje partie s Jardou Kaňokem již byla dávno dohraná, takže jsme si mohli s Jozefem (psal se opravdu se „z“) popovídat.

„Ty dnes nikde nehraješ?“
„Já už vůbec nehraju. Už na to nemám,“ konstatoval Pepa suše.

Věděl jsem o jeho těžké nemoci, protože po smrti našeho (hlavně Pepova) souputníka Břéti Pisze (covid) mi Jozef občas zavolal, aby mi sdělil, co je u něj nového. Někdy i hodinové rozhovory o Pepově nemoci nebyly nijak deprimující. Pepa mluvil více o léčebných metodách než o své chorobě.

„Jak to myslíš, že na to nemáš? Nevypadáš na to, že by ti to nemyslelo,“ pokusil jsem se se vnést do debaty optimističtější tón.
„No…nemám, už to nezvládám fyzicky a nechci, aby mě poráželo kdejaké dřevo.“
„To je to tak vážné?“
„Je,“ povzdychl si Pepa. „Myslím, že teď už „hraju“ jen nějakou špatnou koncovku.“

Následoval stručný popis zdravotních problémů, ale Pepa je popisoval naprosto bez emocí. Žádný „uplakánek“, ale chlap, který několik let sváděl tvrdý boj s rakovinou, i když tušil, jaký bude konečný výsledek téhle nerovné partie.

Vyšli jsme před budovu, zapálil jsem si cigaretu.
„Z toho co slyším, to vypadá, že tuhle „koncovku“ asi nevyhraješ,“ zakřenil jsem se.
„Člověče, asi ani nezremizuju…“ usmál se Pepa. „Moc času už mi nezbývá, tak jsem rád, že jsem tě tu zastihl. Přišel jsem se rozloučit.“

Chvíli jsem jen mlčky kouřil a hledal vhodná slova.
„Hmmm,  to nezní moc dobře. Doufám, že jsi tuhle variantu spočítal špatně a brzy se uvidíme na nějakém turnaji. Drž se!“
Usmál se a stiskli jsme si ruce na rozloučenou. Od té doby už se Pepa neozval.
Až včera mi přistála na mobilu zpráva od jeho manželky, že Pepa v poslední dubnový den „přestoupil“ do jiného klubu.

 

Odešel náš kamarád a vynikající šachista. Vzpomínejme na něj jen v dobrém.
Karvinský odchovanec a významný hráč našeho regionu nám bude velmi chybět, ale ještě více bude scházet své rodině a přátelům  :plac: .
Upřímnou soustrast rodině a všem pozůstalým.  :plac: .

Tak, jak Pepa bojoval se zákeřnou chorobou, bojoval často i na šachovnici.
Prohlížel jsem si jeho partie a s úžasem jsem zjistil, že u něj nebyly výjimkou ani více než stotahové hry. Pepa byl za šachovnicí dříč, který se snažil spočítat každou možnost. To jej stálo hodně času a sil.

 

Autor (i náhledové fotografie): Petr Beran

 

Pochopil jsem, proč v posledních měsících nehrál. Jeho styl by byl náročný i pro zdravého člověka.

Ač sehrál mnoho velmi dlouhých partií, občas se mu občas podařilo vytvořit i nějakou miniaturku  :usmev: . Měl dobrý poziční cit a byl schopen okamžitě zareagovat i na malé chybičky. Ležérně hrané zahájení se nevyplatilo Josefu Lysovi v posledním kole Ostravského koníka v roce 2002.

 

 

Ani velmistři si proti Pepovi nemohli dovolit hrát nepozorně. Na mistrovství ČSFR v roce 1991 v Bratislavě skončil Pepa na osmém místě. Od medaile jej dělil půlbod.

 

 

Pepa byl vynikající hráč, ale jeho obzory se neomezovaly jen na šachy.
Na Pepu zavzpomínal i Jirka Hurta.

 


 

Volal mi Aleš, že v sobotu podlehl po dlouholeté nemoci Pepa Michenka,
Dost mě to vzalo… Po Standovi i Pepa….
Pár slov.
S Pepou jsem, tuším, hrál první vážnou partii na kandidátském turnaji, který kdys pořádala VOKD Poruba. Byla to „šílená “ věžovka, hráli jsme tuším snad 60 tahů – a remis. To byl jediný můj úspěch s Pepou na šachovém poli.
Pak už jsem nikdy neměl šanci.
Naposled ve vážné jsem hrál na turnaji v Karviné, (5-6 let?- to by věděl Luboš Zimniok..), docela jsem se s černýma držel a končilo to, že oba jsme měli 2 minuty na cca 10 tahů. Drze jsem nabídl remis (smajlík), ale Pepa …ještě to zkusím …a „zabil mě“.
No, ale o to nejde. Jako hráč jsem mu stejně nesahal ani po kotníky…
Raději popíšu jinou stránku „našeho vztahu“.
Jako kapitán béčka Labortechu a rovněž organizátor turnajů, třebas Open Havířov, jsem ho, samo, vždycky kontaktoval, zda by hrál. Vždycky jsme se domluvili.
Jasně, požadoval nějaké startovné, ale je jasné, že hráč jeho kalibru prostě nehraje jen tak…
A pak, hrál naprosto profesionálně. Žádné výmluvy, že za družstvo nehraje, že nemá čas a bla bla bla, jak jsem byl u některých bohužel zvyklý.
Navíc, myslím (sakra co blbnu-vím!), že jsme si i lidsky hodně rozuměli. Hodně jsme se bavili nejen o šachu , ale Pepa byl docela „zažraný“  např. do literatury faktu, do vesmíru – chodil do planetária v Porubě, chodil na přednášky.
Hodně jsme spolu diskutovali o „všem možném“.

Byl společenský, účastnil se všech možných akcí které jsme organizovali . To je fakt na dlouho…

 

Ale především, byl to hodně silný hráč.
Je trošičku ironie, že v době, kdy už byl vážně moc nemocný, hrál naprosto skvěle.
Pepa mi bude strašně moc chybět, stejně jako mi chybí Standa Fiřt…

Koukám na fotky, oba dva třebas vidím , jak jsme vyhráli v rapidu přebor družstev u Jelena v Havířově (tuším, že dva ročníky). Bodejť, sestava Michna, Talla, Standa, Aleš a moje maličkost – byla vlastně neporazitelná.

Jak ten čas běží.
Pepo…byl jsi nejen skvělý šachista, ale i rovný chlap.

Drž mi tam nahoře místo, pokecáme…

Se smutkem v duši

Jirka Hurta

5 3 hlasů
Hodnocení článku
Líbí se Vám tento článek? Sdílejte ho pomocí tlačítek níže. Děkujeme  :mrknuti:
Upozorňování
Upozornit na
guest
Žádný komentář
Inline Feedbacks
View all comments
0
Zajímá nás co si myslíte, směle komentujte.x
()
x