Rozhovor s Marií Filipovou
Paní Marie Filipová se pohybuje v šachovém světě již dělší dobu, avšak její nadšení z královské hry je stále stejné. O děti na šachových kroužcích se stará jako o své vlastní a pořádá nádherné turnaje, ze kterého si každý vždycky odnese pěknou cenu.
Krátce se nám představte.
Jmenuji se Marie Filipová, narodila jsem se v krásné vesničce pod Blaníkem v Křížově v roce 1951 do zemědělské rodiny Marie a Josefa Volšických. Základní školu jsem do páté třídy navštěvovala v jednotřídce v Křížově a pak na druhý stupeň ZŠ dojížděla do Načeradce. Následovala studia na Střední zemědělské ekonomické škole v Hořovicích a od roku 1971 jsem pracovala jako účetní a pracuji v této pozici dosud. Svoji práci miluji. Původně jsem chtěla být učitelkou, ale Bůh směroval mé kroky trochu jinak, ale k práci s dětmi jsem se stejně dostala ve třetí třetině života a práci s dětmi miluji také. Mám tři děti, čtyři vnuky a už i jednoho pravnoučka.
V kolika letech jste se naučila šachy a kdo vás je naučil?
K šachům jsem se dostala právě na Základní škole Načeradec, kde jsme měli výbornou družinářku Marii Novákovou, která naučila hrát šachy všechny děti, které družinu navštěvovaly, a že jich bylo! Takže v roce 1962.
V Pravoníně vedete kroužky pro děti a organizujete turnaje. Co je hlavní motivací vaší práce?
Zájem dětí. U začátků byli moji starší vnuci, Lukáš a Vojta. Chtěli se naučit hrát šachy, ale brzo jsem vycítila, že mých znalostí už dávno dosáhli. Nastoupila doba počítačů a oni čerpali tam. Protože jsem začala dělat účetní pro Městský dům dětí a mládeže ve Vlašimi, zkusila jsem promluvit s paní ředitelkou Pavlou Homolkovou a založila v Pravoníně šachové kroužky. Bylo to v roce 2008. Nikdy jsme neměli problémy se zájmem, dětí se hlásilo a hlásí dost, dochází poctivě na kroužky. Požádali jsme o pomoc s tréninkem Ondru Matějovského z Vlašimi. Ovšem v hlavě jsem měla sen uspořádat kroužky podle výkonnosti dětí.
Pro tento účel jsem oslovila ředitelku místní mateřské školy Milenu Hrubantovou a založili jsme Šachovou školičku. Paní ředitelka zařadila šachy do ŠVP a dvě hodinky ve čtvrtek dopoledne jsou jejich už mnoho let! Zde učíme děti šachy milovat, učíme je prohrávat, naučíme je základy, hrajeme si s nimi pomocí dřevěných a plastových šachů, pak pokračujeme se závodními šachy. Učební materiály čerpáme, kde se dá, vypracovali jsme si pro Školičku vlastní skripta ke každé figurce, vytvořili spoustu kreslených diagramů, děti se na schůzky velice těší a každý rok pro ně připravíme závěrečné zkoušky, které vyhodnotíme, a „šachisté“ si odnášejí svůj první diplom, medaili a pohár ze šachů.
Každý rok se nám tímto způsobem vygeneruje třída 6 až 8 dětí, které chodí do šachových kroužků Domečku Vlašim v Pravoníně, a my tím pádem máme 3 kroužky Začátečníků, 1 kroužek Mírně pokročilých a 1 kroužek Pokročilých šachistů. Učíme každý den v týdnu a letos máme 56 přihlášek. Turnaje jsou nezbytným doplňkem, pravidelně pořádáme jedno z kol Regionální žákovské ligy a pořádali jsme nedávno již 14. ročník Rodinných dvojic.
Zahrála jste si v nejbližší době nějakou partii či turnaj?
Aktivně nehraji, baví mě organizace kroužků a turnajů, dbám na to, aby naše schůzky byly produktivní, aby se na každé schůzce každý šachista něco naučil. Proto někdy trenérům zasahuji do jejich práce. Možná se jim to nelíbí, ale musí být za naší prací vidět výsledky. Na začátku školního roku dostanou plány práce, které jim připravím a kontroluji, aby dětem předali, co mají. Nedávno jsem si vyzkoušela hrát s jedním hráčem z kroužku mírně pokročilých a zvítězila jsem, to je informace pro ty zvědavce, které případně zajímá, na jaké úrovni asi hraji. Trénuji v Šachové školičce a pak kroužek, který na ni navazuje. Pak už děti předávám zkušenějším trenérům.
Co na královské hře nejvíce obdivujete a proč si myslíte, že jste u ní vydržela tak dlouho?
Šachista prahne stále o zdokonalování sama sebe. Musí přemýšlet, kombinovat, taktizovat, stále se zdokonalovat, neustále na sobě pracovat. Dnes je k výuce šachu celá řada materiálů. Za dobu působení v Pravoníně se nám do kroužků, na doporučení psychologů, dostaly děti extrovertní, ale i introvertní, a všechny jsme časem úspěšně začlenili do kolektivu a nyní nikdo nepozná, že mělo dítě nějaké problémy. U introvertních dětí jsem tomu sama nevěřila, ale za rok práce a po prvních úspěších se začaly dít zázraky a dnes je jeden z hochů jedním z nejlepších šachistů, které jsme vychovali. Ovšem sám člověk nic nezmůže, všechno stojí peníze, a tady nám velice pomáhá Domeček Vlašim a jeho vedení a pak prostory k výuce, které procházeli také vývojem, stěhovali jsme se po obci třikrát a dnes máme vhodné prostory k trénování, máme i kvalitní materiální vybavení a tady patří dík vedení Obce Pravonín, Domečku Vlašim a i Šachovému oddílu Vlašim. Velice důležití jsou však lidé, kteří vám pomáhají. Můžete mít nápadů, kolik chcete, ale k jejich realizaci potřebujete „mančaft“. U našich začátků mi pomáhal Ondřej Matějovský, předseda šachového oddílu ve Vlašimi, nadále můj zástupce Lukáš Filip, dále pak Vladimír Horák, Mirka Ondráková a nyní Filip Kůra a Štěpán Filip.
Pojmy jako „šachový velmistr“ či „šachový mistr světa“ se staly pro svět šedesáti čtyř šachových polí zcela běžnými, ale pojem „šachová babička“ tak známý není, navíc může mít více významů. Myslíte si, že vás děti, zejména dívky, berou za svůj vzor?
Tak to nevím? Ovšem jak v práci, tak i v této volnočasové aktivitě se snažím vychovat nástupce. Mám čtyři vnuky a tři z nich už v našich kroužcích trénují. Dokonce nejstarší Lukáš ode mě přebírá otěže vedení šachů v Pravoníně a spoustu povinností už také převzal. Organizuje Regionální soutěže i soutěže Regionálního přeboru, kde naše děti hrají. Doprovází děti na Regionální žákovské ligy a vyšší dětské soutěže a vše, co se děje u nás – turnaje veřejné a oddílové, organizujeme spolu.
Vnímáte šachy jako sport, nebo jako umění?
Od obojího trochu.
Byla jsem na většině turnajů, které jste organizovala, a vždycky vládla příjemná atmosféra. Čím to je?
Vše, co člověk dělá, musí jít od srdce. To je polovina úspěchu. Pak přidáme nadšení a při tom chtít dobře reprezentovat nejen naše kroužky, soutěžní družstva, ale i obec Pravonín a Domeček Vlašim. Poté to nejdůležitější, obklopit se lidmi, kteří jsou na stejné vlně jako vy. Navíc najít si čas na popovídání s rodiči a prarodiči dětí, probírat starosti i radosti s dětmi a chválit, chválit a ještě jednou chválit za každý, byť jen malý úspěch. Na každém turnaji u nás dbáme na spokojenost nejen dětí, ale i doprovodů, kde mám pravou ruku Helenu Kůrovou, jí provozovaný kiosek nemá chybu. Dalším bodem úspěchu je cenový fond, na který sháníme peníze celý rok, neboť naším přáním je, aby od nás odjel každý spokojen.
Jaké akce máte v plánu ještě uspořádat?
Turnaje, o kterých jsem se zmínila, budeme pořádat dále a letos prvního července bude v Pravoníně ve spolupráci s ostatními místními spolky již podruhé pořádána Pravonínská sportovní olympiáda, kde prezentujeme šachy jednak šachovým turnajem pro kohokoliv, loni s námi zkušebně hráli i rodiče a moc se to líbilo, ale probíhá soutěž i s velkými plastovými šachy, to zajímá ty nejmenší děti, možná budoucí šachisty? O prázdninách nás čekají dva příměstské šachovo-sportovní tábory.
A poslední otázka: máte ráda rajčata? 
Ne, nikdy jsem je neochutnala, ale rajskou polévku a omáčku mám docela ráda.
Děkuji za rozhovor a přeji Vám, aby Vás šachová hra i nadále bavila!
