C29 Vídeňská s 5.Df3 – 7. část – Pillsburyho debakly
Po půstu v 30. až 80. letech, kdy se klasické varianty téměř nehrály, přichází koncem minulého století revoluce. Mladí hráči se čím dál častěji obracejí ke klasickým variantám španělské, k italské hře a i ke gambitům, občas se vyskytne i námi rozebíraná vídeňská. V teoretických knihách, kterých vychází opravdu požehnaně, jsou nové myšlenky a nové možnosti, jak je možné zostřit hru. Vliv na to má i rozvinutá počítačová technika.
Klid ve variantě v předpočítačových letech dokládá i dříve velmi využívaná jugoslávská Encyklopedie (ECO). Ještě 5. vydání z roku 2006 uvádí k tahu 5.Df3 jen jednu poznámku s partií, která určovala teoretický směr v 70. až 90. letech. Jedná se o hru Vorotnikov – Kapengut, Čeljabinsk 1975 (0-1 ve 23. tazích). Cituje ji i jedna z kvalitních učebnic zahájení, které se vydávaly v těch letech v SSSR, a to Konstantinopolskij A., Lepeškin V., Venskaja partia, Moskva, 1989.
My se ale vrátíme ještě o více než 100 let zpátky a podíváme se na úryvek z knihy E. Mansurov, Sled meteora – Šachmatnyje ideji Garry N. Pillsberi (Moskva 2016). Na straně 322 rozebírá variantu na základě simultánních partií Pillsburyho. Ty jsou uvedeny v článku vždy celé. Do překladu jsem vložil i jednu partii Svěšnikova.
Experimenty Pillsburyho s 5.Df3 nepřinesly žádaný výsledek: +2 -4 =1, ale bylo to výhradně v simultánkách naslepo. Už ve své učebnici Mistři šachovnice (1929) mohl Réti konstatovat, že „předčasný vývin dámy se neukázal plně korektní,“ a dával přednost tahu 5.Jf3.
Pachman TMŠ I, (1959): 5.Df3: Steinitzovo pokračování, které dnes neplatí za dobré. (Zajímavé ovšem je, že v 1. vydání z roku 1948, o kterém ještě bude řeč, je napsáno správně: Slabší je staré pokračování 5.Df3 pro Steinitzovo 5…Jc6!).
Duras, Životní dílo (1954), (poznámky Emil Richter k partii Durase se Spielmannem): 5.Df3 Původní Steinitzovo pokračování se považuje dnes za slabší než obvyklé 5.Jf3. Podle Pachmana získá černý lepší hru po 5…Jc6!, ačkoliv ani Durasem zvolený tah není špatný.
A názory na variantu teoretiků poslední doby:
Lysyj, Ovečkin, Otkrytyje děbjuty (Petrohrad 2012): 5.Df3 Zde stojí dáma lépe než na e2, kde nepřekáží ve vývinu vlastnímu střelci, ale v celé řadě variant může být napadána se ztrátou temp.
Kniha analyzuje variantu 5.Df3 Jc6 6.Sb5 (6.Jxe4?!) 6…Jxc3 7.dxc3 (7.Dxc3), ze starých partií uvádí jen Paulsen – Blackburne, Vratislav 1889 a Spiemann – Möwig, Coburg 1904 a několik nových partií.
Sakajev, Grossmejstěrskij repertuar na osnove Russkoj partii (Petrohrad 2012): Bezhlavé je 5.Df3 – zákony vývinu nikdo nezměnil a dáma vyskočila do centra před lehké figury.
Hlavním pokračováním pro Sakajeva bylo 5.Jf3, naše varianta je zmíněna osmnácti řádky se třemi variantami, bez partií.
Or Cohen, A Vigorous Chess Opening Repertoire for Black: Tackling 1.e4 with 1… e5 (New In Chess, 2014): 5.Df3?! To je stará linie hry se starými triky.
Analyzuje 5.Df3 Jc6 6.Sb5 Dh4 8.g3 De7!? a zde uvádí dva odstavečky: 9.Dxd5 a 9.Je2, tedy poziční oběť pěšce d5 a počítačový návrh. Vše bez partiových příkladů.
Bologan, Oružije v otkrytych děbjutach str.92: 5.Df3 Varianta Caro 5.Df3 představuje zlepšenou verzi pokračování 5.De2, ovšem pochybuji, že by bílý měl rovné šance.
Jak jsem již jsem psal, přisuzuje variantu neprávem Caroovi. Publikovány jsou dvě partie.
Svěšnikov E. + V. Děbjutnyj repertuar dlja blica (Tom 2. Repertuar za belych, Moskva 2016) str. 244 až 260!). 5.Df3 Starý tah. Bílý vyvinul dámu na polootevřený sloupec f, napadl Je4 a také kontroluje pěšce f7. Příležitostně (poté co černý jezdec odejde z pole e4) může jít dáma na g3, odkud bere pod dohled pěšce g7 a ještě jednou kryje pěšce e5.
Sedmnáct stran věnovaných variantě s 5.Df3! Velmistr spolu se svým synem podrobně analyzují na příkladech nových i starých partií tři základní odpovědi černého: 5…Jc6, 5…f5 a 5…Jxc3. Nosné partie jsou Lagarde – Bouget, Avoine 2012, Spielmann – Marshall, Vratislav 1912, tu již známe a Depasquale – Charles, Suncoast 1999. V nich je pak citována spousta partií jak nových, tak i starých a i velké množství patrně počítačových variant.
Partie ke stažení jsou na této lince.
Příště: Vídeňská nostalgie na CD a DVD.
Další části seriálu C29 Vídeňská s 5.Df3:
1. část
2. část – Louis Paulsen a kiks von Bardelebena
3. část – Heyde kritizuje, von Bardeleben vylepšuje
4. část – Kde je analýza Steinitze?
5. část – Hypermoderní Tartakower
6. část – Spielmann zatracuje vídeňskou
8. část – Vídeňská nostalgie na CD a DVD
9. část – Staré partie ve světle moderní analýzy
10. část
