Hodnota titulu mistra světa

V předvečer boje o šachovou korunu rozbouřil vody Garry Kasparov prohlášením, kterak má problém přijmout zápas Něpomňaščij-Ding za mistrovství světa. Silná slova, která stojí za zamyšlení.

Kasparov má na jedné straně pravdu.
Neúčast Magnuse Carlsena, který je nejenom neporaženým mistrem světa, ale i dlouhodobě nezpochybnitelnou jedničkou Elo žebříčku, ubírá soutěži na hodnotě. Vzniklá situace je o to hloupější, že na rozdíl od Bobbyho Fischera v roce 1975 se Magnus s aktivním hraním ani končit nechystá. A tak zatímco Kasparov sleduje kritikou i vlastní zájmy (propagaci Grand Chess Tour, kterou Magnus hrát slíbil) a Magnus nachází novou motivaci v podobě šachového boje s metou 2900 a soudního boje s Niemannem, starší generace šachistů jsou v šoku z toho, jak vůbec někdo může ztratit motivaci usilovat o titul mistra světa.

Kasparov ovšem vedle kritiky zapomněl doplnit jeden důležitý detail.
Totiž jaké mělo být správné řešení?
Mají kvůli nezájmu jednoho hráče, ať už je sebelepší, ztratit právo hrát všichni ostatní a soutěž se má zrušit?
Asi je obtížné hrát za jakýchkoliv podmínek s někým, kdo hrát odmítne. FIDE byla ochotná kvůli Magnusovi radikálně změnit pravidla včetně celého zápasu rapid tempem, něco mi říká, že to by se i s Magnusovou účastí Kasparovovi taky zrovna dvakrát nelíbilo.

Je třeba si položit otázku, co přesně od mistrovství světa chceme?
Ve světě sportu k němu neexistuje jednotný přístup, každý sport se liší od ostatních povahou a té i uzpůsobuje soutěže. V tenise se například oficiální mistrovství světa ani nehraje, v boxu je zase titulů několik. Přirozeně se očekává, že mistrem světa by měl být nejlepší účastník sportu, formát soutěže mu ovšem také musí dát dostatek prostoru převahu prokázat. Pakliže se rozhoduje v příliš krátkých utkáních, výsledky jsou nahodilejší, střídá se větší počet vítězů a do jisté míry se potom vytrácí dojem, že jde o výjimečný počin. Zápasy na dvě partie, se kterými FIDE pod Iljumžinovovým vedením začala experimentovat, jsou zjevně k přesvědčivému testu síly podobně nedostatečné, asi jako kdyby se třeba ve fotbale či hokeji hrála utkání na pět minut. Hledáme pouze sezónní šou pro diváky, anebo soutěž, která má hlubší dlouhodobější přesah?

Za 137 let vybojovalo „klasický“ titul v zápasech pouhých šestnáct šachistů, to samo vypovídá o jeho mimořádné hodnotě. Nešlo jenom o sportovní trofej, ale současně i o profesionální počin, podobně jako k dosažení profese velmistra je třeba uhrát požadované výsledky v partiích s velmistry. Porazit v dlouhém přímém souboji mistry světa Kasparovovy a Fischerovy úrovně mohla pouze skutečně výjimečná osobnost, která byla pro generace šachistů vzorem.
K jakému vzoru vzešlému z mistrovství světa ovšem mohl vzhlížet Magnus v době, kdy zahajoval šachovou kariéru a formoval si názory? Jeho první účastí se stal „férovější demokratičtější“ vyřazovací turnaj na dvě partie v roce 2004, kde hráli z první desítky Elo žebříčku pouze dva hráči. Vítěz Kasimdžanov byl v žebříčku až na 54. místě, a nikdy se žádnými dalšími výsledky reputaci nejlepšího na světě ani nepřiblížil. Navíc díky politice FIDE a neustále se měnícím pravidlům i v dalších letech vždy někdo z nejvážnějších favoritů v soutěži chyběl.

Skutečně se lze po tomto divit, že Magnus si k titulu nevybudoval vztah jako dřívější generace, nepokládá jej za důležitý a jako mnohem hodnotnější vnímá Elo? Že postrádá vůli vynaložit úsilí na potřebnou náročnou přípravu?
Tím mimochodem vlastně přiznává neschopnost titul obhájit. Bohužel ve změněné realitě, kdy FIDE přestala brát v potaz, co vlastně hodnotu mistrovství světa vytvářelo, vyrůstalo víc předních šachistů. Magnus tak jistě se svým názorem není sám a dá se čekat, že časem přibydou i další, kteří odmítnou o titul bojovat. V minulosti už se třeba nechal slyšet Nakamura, že je pro něj mistrovství světa zbytečný přežitek.

Znamená Magnusova neúčast, že zápas Něpomňaščij-Ding postrádá dostatečnou sportovní hodnotu?
Oba si právo jej hrát poctivě vybojovali, na rozdíl od všech ostatních konkurentů údajně srovnatelné síly, kteří kvalifikační turnaje nezvládli. Vítěz získá reputaci druhého nejlepšího z celého! světa (a nemalé peníze k tomu).
To mi přijde jako něco, o co má smysl usilovat a s čím se dá žít.

Líbí se Vám tento článek? Sdílejte ho pomocí tlačítek níže. Děkujeme