Jak to bylo s Čigorinem?
Málo se o mě ví, že vedle šachu je mou další velkou zálibou historie. Přirozeně jsem tedy hodně četl i o historii šachu. Před pár dny jsem se v komentáři na tomto webu dopustil matoucího tvrzení, že Čigorin v roce 1889 odmítl bojovat o mistra světa. Matoucího nejspíš proto, že právě v tomto roce Čigorin zápas o titul hrál. Měl bych rozpor vysvětlit, souvisí s tím, jak soutěž vznikala.
Steinitz se stal prvním mistrem světa v šachu po zápase s Zukertortem roku 1886. Většina historiků mylně uváděla, že k výzvě o oficiální titul jej přiměl až turnaj v Londýně 1883, kde jej Zukertort odsunul na druhé místo rozdílem tří bodů. I když tato sportovní rána jistě sehrála v odhodlání obou soupeřů roli, výzva byla ve skutečnosti starší, stejně jako jejich soupeření. V turnaji i zápase se poprvé utkali v Londýně roku 1872. Zukertort byl pozván výslovně za účelem zpochybnit Steinitzovo neoficiální prvenství, no utrpěl těžké zklamání a jeho rival byl tiskem poprvé otevřeně nazván mistrem světa. Steinitz poté bez Zukertortovy účasti vyhrál významný turnaj ve Vídni 1873 a Zukertort pro změnu bez Steinitzovy účasti příští turnaj v Paříži 1878, načež byl navržen odvetný zápas, Steinitz se zdál souhlasit. Zároveň spolu jako představitelé odlišných šachových stylů (Zukertort kombinačního, Steinitz pozičního) vedli teoretické spory v tisku.
„Inkoustová válka“ se vyhrotila v lednu 1882, kdy Steinitz nejprve vyzval Zukertorta a jeho spoluautora Hoffera ke konzultačnímu zápasu, a ihned po jejich odmítnutí Zukertorta k „zápasu o mistra světa“. Výzva vzbudila protest jednoho z předních šachových novinářů MacDonnella, ten totiž za mistra světa považoval po turnaji v Berlíně 1881 Blackburna, když předstihl druhého Zukertorta o tři body (Steinitz opět nehrál). Nicméně Blackburne před tím drtivě prohrál zápasy se Steinitzem i Zukertortem a v dalších dvou turnajích se umístil až za nimi. Steinitz dělil první místo ve Vídni 1882 bod a půl před Zukertortem a Zukertort zase zvítězil v Londýně 1883, tyto turnaje nade vší pochybnost prokázaly jejich převahu nad všemi ostatními konkurenty a k zápasu o titul je oprávnily.
Pravidla soutěže zatím ustanovena nebyla, pouze proběhl jediný soukromý zápas. Steinitz proto v roce 1887 začal plánovat budoucí mistrovství světa ve spolupráci s Americkým šachovým kongresem, který měl pořádání převzít.
Podle dohodnutých pravidel se měl odehrát mezinárodní turnaj a následně do měsíce začít zápas o mistra světa mezi nejlepšími dvěma účastníky, s třetím v pořadí jako náhradníkem. Steinitz veřejně popřel, že se chystá hrát zápas o titul s vítězem, aniž by si právo na něj v turnaji sám vybojoval, přičemž zpochybnil i svou účast v turnaji. Pravidla sice připouštěla možnost, že zápas s vítězem sehraje i někdo jiný než druhý a třetí v pořadí, v takovém případě už by se však nehrálo o mistra světa.
Je zřejmé, že Steinitz titul obhajovat nechtěl.
Zatímco probíhaly přípravy Amerického šachového kongresu, dostal Steinitz v lednu 1888 nabídku Havany, že pro něj uspořádá zápas. S výběrem soupeře mu pořadatelé nechali volnou ruku.
Jako první byl osloven Mackenzie, jehož po vítězství na turnaji ve Frankfurtu 1887 část tisku nazývala mistrem světa. Po Mackenzieho odmítnutí padla volba na Čigorina. Z korespondence i tisku se zdá, že toto utkání původně nebylo zamýšleno jako zápas o titul.
Jelikož mělo proběhnout bezprostředně před Americkým šachovým kongresem, z časových důvodů byl stanoven limit dvaceti partií. Zde je třeba zmínit, že Steinitz striktně rozlišoval mezi termíny „zápas,“ za nějž pokládal pouze souboj do určeného počtu výher bez omezení počtu partií, a „série partií“, kdy omezený počet partií podle jeho názoru utkání znehodnocoval, jelikož vedoucí hráč mohl hrát na remízy. Proto bylo například v podmínkách šesti partií Steinitze s Mackenziem roku 1883 výslovně řečeno, že nejde o „zápas“.
Steinitzův úspěšný souboj s Čigorinem proběhl v lednu a únoru 1889. Pro jeho účel byl zřízen zvláštní zpravodaj, kde byla uvedena pravidla.
První klíčovou informací bylo, že se soupeři na poslední chvíli dohodli považovat utkání za skutečný „zápas“, třebaže limit dvaceti partií zůstal. Steinitz připustil, že při dostatečně velkém počtu partií není výhoda hry na remízy tolik výrazná a výsledek je objektivní. Označení „zápas“ zde pro něj očividně bylo důležité, na základě zápasů si totiž nárokoval titul dokonce už od roku 1866.
Druhou zveřejněnou informací bylo, že se hraje „o hodnost mistra světa bez formálního potvrzení“. To si trochu protiřečí, ovšem patrně tím bylo myšleno, že se hrálo o titul bez potvrzení oficiálním pořadatelem mistrovství světa, kterým byl v tom čase Americký šachový kongres. Šlo o podobnou situaci, jako když později neporažený mistr světa Kasparov hrál zápasy o titul bez zapojení FIDE.
Americký šachový kongres se konal v New Yorku od března do května 1889. O vítězství se podělili Čigorin a Weiss, na třetím místě skončil s půlbodovou ztrátou Gunsberg, Steinitz se nezúčastnil. Vítězové spolu nyní měli sehrát zápas o titul, oba však překvapivě odmítli.
Můžeme se pouze dohadovat proč, roli mohla hrát únava po dlouhém turnaji, měli ovšem k dispozici měsíc na odpočinek a přípravu. Steinitz po turnaji vydal knihu, ve které potvrdil svůj zápas Čigorinem jako mistrovství světa, což nebylo současníky rozporováno. Jelikož k plánovanému měření sil vítězů ve stanovené lhůtě nedošlo a nikdo si tak titul nenárokoval, Steinitz prozatím zůstal jediným oficiálním mistrem světa.
Weiss se po turnaji z vrcholového šachu stáhl a věnoval se kariéře bankéře, je tedy možné, že mu chyběly sportovní ambice. Ty naopak nepostrádal náhradník Gunsberg a začal se dožadovat zápasu o titul. Třebaže Čigorin původně odmítl, později Gunsbergovu výzvu k zápasu přijal.
Utkali se začátkem příštího roku v Havaně, zápas už neměl s Americkým šachovým kongresem nic společného, nehrál se podle jeho pravidel a neměl oficiální statut. Část tisku ho označovala za mistrovství světa, což vyvolalo kritickou reakci Steinitze, který tak zřejmě rozhodnutí titul neobhajovat již přehodnotil.
Noví pořadatelé požadovali střídat v partiích zahájení kvůli divákům, což průběh zápasu ovlivnilo a stavělo jej spíš do role exhibice, rovněž na přání pořadatelů byl po dohodě za nerozhodného stavu ukončen. Nabídku na opakovaní zápasu v New Yorku Čigorin odmítl, Gunsberg proto využil příležitost a sehrál zde konečně oficiální zápas o titul se Steinitzem.
Projekt Amerického šachového kongresu nebyl zopakován, mezinárodní organizace jako FIDE neexistovala a ambiciózním šachistům tak nezbyla jiná možnost bojovat o titul než hrát zápas s úřadujícím mistrem světa.
Tím vznikla hodnotná tradice, která trvá dodnes. Steinitzovi slouží ke cti, že byť po každém úspěšném zápase veřejně odmítal titul znovu obhajovat, nakonec vždy změnil názor a další výzvu přijal. Dokonce počátkem roku 1891 sám aktivně usiloval o zápas s Tarraschem, který tou dobou vyhrál dva turnaje v řadě, kvůli němu i zkrátil zápas s Gunsbergem. Tiskem byl Steinitz oceňován za příkladného sportovního ducha, je ovšem také pravda, že měl celoživotní problém hospodařit s penězi a k novým zápasům jej mohla dotlačit finanční situace.
Pokud jde o Čigorina, dostal ještě jednu šanci začátkem roku 1892.
První prohraný zápas roku 1889 se Steinitzem sváděl na horké havanské klima. Je proto úsměvné, že jak zápas s Gunsbergem, který mohl proběhnout v New Yorku, tak odvetu se Steinitzem, kterou zase nabídl hostit Petrohrad, se rozhodl hrát opět v Havaně. Kterak pro něj poslední tropické dobrodružství skončilo, se nesmrtelně zapsalo do šachové síně slávy: v rozhodující partii vyrovnaného zápasu ve vyhrané pozici s figurou víc, a navíc ještě ve chvíli, kdy mohl partii přerušit a v klidu další postup promyslet, si nechal dát dvoutahový mat.
V myšlenkových pochodech šachistů bylo odjakživa obtížné se vyznat.
