C29 Vídeňská s 5.Df3 – 6. část – Spielmann zatracuje vídeňskou
Rudolf Spielmann, který docílil ve vídeňské hře bílými docela dobré výsledky, publikuje v Kagans Neueste Schachnachrichten 1928 na stranách 285 až 293 článek Gedanken zur Wiener Partie. Byl přeložen i do ruských Šachmat v SSSR (1928, číslo 7). Námi rozebírané varianty se týkají následující pasáže:
Teď se chci blíže podívat na některé z variant, ale samozřejmě jsem si nestanovil úkol důkladně dokazovat sílu vídeňské hry. Chci jen protestovat proti bohužel tak dalece rozšířeném předsudku, že ve vídeňské má černý pohodlnou remízu ve svých rukou. Jak vést útok ve vídeňské, aby si bílý udržel šance? Budeme hledati!
A závěr po analýze:
Samozřejmě to nemůžeme chápat v tom smyslu, že černý vynuceně vyhraje, ale tak, že forsírovaně získává lepší postavení, takže se útok bílého dá považovat za vyvrácený.
Jediné, co mně je v této variantě ještě poněkud nejasné, je v 8. tahu bílého tah g2-g3. Zde je nutné ještě prověřit tah 8.Dg3. Považuji však za velmi nepravděpodobné, že by mohla být tímto způsobem spasena reputace tahu 5.Df3.
Protože bílý v této gambitové variantě nemůže nic dosáhnout ani tahem 5.Jf3 a ani tahem 5.Df3, z druhé strany nemá k dispozici žádné jiné vhodné pokračování (5.d3 odmítl i sám Hromádka), nezbývá nic jiného, než opustit tyto varianty. Jsou, stejně jako královský gambit, poměrně ostré a příliš kompromitují pozici bílého.
Reakce na článek byla v Šachmatech uvedena v čísle 1 následujícího roku (1929). Teoretik Sozin shrnul Spielmannovu analýzu do závěru, že nelze posoudit tvrzení autora bez analýz Platze.
Je fakt, že Spielmann opravdu vídeňskou hru ze svého repertoáru odstranil. Sehrál ji pak již jen dvakrát: ještě v témže roce 1928 na turnaji v Dortmundu a v roce 1931 na Olympiádě v Praze. Přitom bílými zahájil tahy 1.e4 e5 2.Jc3 celkem oficiálně evidovaných 59 partií!
Dufresne, Lehrbuch des Schachspiels, 1922: 5.Df3 Uvedeno do praxe Paulsenem. Tah dámou přináší zajímavé zápletky, zdá se nám ale, že sebrala přirozené pole jezdci g1. Za nejlepší odpověď považujeme ale 5.Jf3.
Bilguer Handbuch des Schachspiels 1922 mit Ergänzungsheft: Uvádí většinou dostupné partie a analýzy von Bardelebena.
Zmatlík, Šachy, 1934: 5.Df3 Jc6 Tento tah, jejž navrhl Steinitz, byl některými autoritami považován za nejlepší pokračování v této variantě. Výsledek této partie (jedná se o hru Hromádka – Bogoljubov, Mor. Ostrava 1923) však tímto názorem značně otřásá.
Zmatlík, Šachy, 1947: 5.Df3 Jc6 Tento tah, jejž navrhl Steinitz, je opět považován za nejlepší, ač jeden čas se soudilo jinak.
Partie ke stažení jsou na této lince.
Příště: Pillsburyho debakly.
Další části seriálu C29 Vídeňská s 5.Df3:
1. část
2. část – Louis Paulsen a kiks von Bardelebena
3. část – Heyde kritizuje, von Bardeleben vylepšuje
4. část – Kde je analýza Steinitze?
5. část – Hypermoderní Tartakower
7. část – Pillsburyho debakly
8. část – Vídeňská nostalgie na CD a DVD
9. část – Staré partie ve světle moderní analýzy
10. část
